↓ ↓ nejnovější diskusní příspěvky ↓ ↓

Nový Zéland: Dechberoucí výhledy při cestě k jezeru Angelus

Nový Zéland: Dechberoucí výhledy při cestě k jezeru Angelus

Míříte-li na Nový Zéland a už na vás nezbylo místo na světoznámých trasách, jako jsou treky Milford anebo Kepler, nezoufejte. V zemi Pána prstenů je možností, kde zmizet na pár dní v horách, nepočítaně. Mezi příjemné treky s jedním noclehem patří krásný a nepříliš navštěvovaný Mt. Robert Track v národním parku Nelson Lakes.



Ať už si nahoru vyberete jakoukoli cestu, cíl je stejný, vysoce položené ledovcové jezero Angelus (1650 m). U jezera je turistická chata a malý plácek, kde je možné postavit si stan. Obojí je nutné rezervovat alespoň den dopředu u správy národního parku nebo v informačním centru. Za stan zaplatíte $10 a za nocleh na chatě $20. O tom, že se vyplatí připlatit si, se přesvědčíte níže.


Jezero Rotoiti s horou Mt Robert v pozadíJezero Rotoiti s horou Mt Robert v pozadí

Informační cedule u Mt Robert Car ParkInformační cedule u Mt Robert Car Park

Cesta březovým lesem je jako z pohádkyCesta březovým lesem je jako z pohádky

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

 


Výchozím bodem pro tento trek je městečko St. Arnaud, ležící na břehu malebného jezera Rotoiti. Jeho zelená až temně modrá čistá voda spolu s kulisou okolních zelených hor je pastvou pro oči a balzámem na duši. Pokud vám nestačí vizuální dojem, můžete se osmělit a v jezeře se vykoupat. Voda není nejteplejší, přesto si koupání užijete, protože k vám s největší pravděpodobností připlují místní velmi přátelské kachny. Vykoupáni a zbaveni veškerého pečiva a místa na paměťových kartách fotoaparátů se vydejte do informačního centra, které vzhledem k velikosti městečka nebude hledat dlouho. Zarezervujte si chatku nebo stan a ubytujte se v některém z blízkých kempů nebo hotelů a pořádně se vyspěte. Další den se vstává brzy ráno!

Klikatě lesem nelesem

Auto je možné nechat na parkovišti Mt. Robert, odkud vedou turistické cesty k našemu cíli – Lake Angelus. K výstupu je vhodnější cesta, kde během prvních kilometrů nastoupáte nejvíce výškových metrů a po zbytek dne už jdete více měně po rovině. Jedná se o cestu Robert Ridge. Dle informačních cedulí trvá cesta něco mezi 5 – 8 hodinami. Nám to bez sněhu a za dobrého počasí trvalo 6,5 hodiny. Ušlá vzdálenost je necelých 13 km.

Jezero Rotoiti z hory Mt. RobertJezero Rotoiti z hory Mt. Robert

 

Parkoviště se nachází v 800 m n. m. a cesta nahoru, jakoby vás chtěla testovat hned na začátku, stoupá cik-cak strmým kopcem. Zajímavé a krásné na ní je to, že vždy polovina jedné zatáčky vede hustým březovým lesem a druhá půlka po zelené travnaté louce. V lese vidíte po větvích poletovat množství nejrůznějšího ptactva, stromy obrostlé mechem a terén plný balvanů. Na louce zase kvetou nejrůznější druhy rostlin a díky absenci stromů se při výstupu můžete kochat výhledem na vzdalující se vodu jezera Rotoiti.

Po hodině stoupání, zmizí lesy, po dvou hodinách i tráva. Cesta přestane prudce stoupat a hliněný povrch vystřídá kamenitá cesta. To je znamení, že jste u vrcholu Mt Robert ve 1 421 m. Již okoukaný pohled na jezero nově střídá výhled na, jižním směrem se táhnoucí, skalnatý hřeben. Na západě se otevře krajina donekonečna posetá horami a kopečky, žádná města, žádná civilizace.

Značení tu ani není potřeba, cesta je hezky vyšlapanáZnačení tu ani není potřeba, cesta je hezky vyšlapaná

Jedno z mnoha smaragdových jezírek podél cestyJedno z mnoha smaragdových jezírek podél cesty

Suťová pole a volné balvany v poslední části trekuSuťová pole a volné balvany v poslední části treku

Hřebenovka se vším všudy

Následující úsek cesty má několik obtížností. V první části vede cesta přímo po hřebeni, je značená kůly a je příjemně široká. Jen se občas se přehoupne na jednu či na druhou stranu. Povrch je dostatečně vyšlapaný a tak si na ní můžete plně vychutnávat nádheru novozélandské krajiny. Vesměs šedé či zelené odstíny barev místy doplní blankytně modrá voda malých jezírek, která se tu a tam objeví ve svahu hluboko pod vámi. ve třech čtvrtinách cesty se však postup začne mírně komplikovat.

Do nynějška pevné skály a svahy porostlé mechem se mění na suť a volné velké balvany. Cesta traverzuje skrze jeden sypký svah za druhým a tím značně nabývá na dramatičnosti a obtížnosti. V jarních měsících, kdy neodtaje všechen sníh to tu je jistě velmi nebezpečné. I teď v prostřed léta se hodí turistické hůlky s nasazenými terčíky, které poskytnou tolik potřebnou oporu. Samotný závěr cesty se přesune opět na skály na hřebeni. Vzhledem k vyčerpanosti je to opět velmi nebezpečné a je třeba dávat pozor, kam člověk šlape. Jak je potom uspokojivý pohled na klidné jezero s malou chatkou, který se před závěrečným mírným sestupem naskytne.

Jezero Angelus a stejnojmenná turistická chataJezero Angelus a stejnojmenná turistická chata

Konečně u jezera Angelus

V nadmořské výšce, kde s u nás nachází Sněžka, se v národním parku Nelson Lakes třpytí stříbrná voda ledovcového jezera Angelus. V jeho bezprostřední blízkosti byla vybudována turistická chata, poskytující útočiště turistům. Nachází se v ní přibližně 30 lůžek a můžete zde oficiálně zůstat maximálně dvě noci. Nikdo to tu ale nehlídá. Vně chatky je umístěna nádrž na pitnou vodu, kterou sem v turistické sezóně jednou za tři dny přivezou helikoptérou. V místních horách totiž není k dispozici pitná voda.

Prostředí pro stan nemohlo být krásnějšíProstředí pro stan nemohlo být krásnější

Večerní slunce zalévalo vrcholky okolních hor do oranžové barvyVečerní slunce zalévalo vrcholky okolních hor do oranžové barvy

Malý proud vody vytékající z jezera AngelusMalý proud vody vytékající z jezera Angelus

Samotné jezero je nádherně položené, ze tří stran chráněné skalami. Ve zbývající straně z jezera vytékala voda a ztrácela se kdesi v kamenitém údolí. Nevidíme tu žádné lidi, i když nás celá řada lidí po cestě předešla. Do chatky nakoukneme a vidíme, že je přeplněno, míjíme ji a jdeme pro vodu, která bohužel došla. Trochu rozmrzele jdeme hledat místa pro stany. Ty nacházíme na malém poloostrově přímo u hladiny jezera. Nabíráme vodu z jezera, převaříme ji a děláme si večeři. Stanujeme tu sami. V duchu přemýšlíme, proč se ostatní lidi tísní v chatě. Asi chtěli ušetřit na hmotnosti stanu anebo (a to jsme si domysleli o pár hodin později) znali předpověď počasí.

Neviditelný budíček

Romantickou noc u jezera a příjemný spánek v naprostém tichu přerušil ve tři ráno stan, přitisknutý na mém obličeji. Z ničeho nic se nad hlavami spustila velmi silná vichřice, která si s našimi stany dělala, co se jí zlíbilo. Kdybychom sami svoji vahou stany nezatěžkávali, jistě by už dávno vesele letěly vzduchem kamsi do propasti. Nedalo se vůbec spát a tak nám nezbylo, než opatrně všechno zabalit a vyrazit na zpáteční cestu. Naštěstí balení trvalo dostatečně dlouho, aby se začalo už rozednívat.

Ráno se velké mraky válely v údolí, zatímco beránky už vesel pobíhaly po oblozeRáno se velké mraky válely v údolí, zatímco beránky už vesele pobíhaly po obloze

Nevyspalí a vyčerpaní volíme jinou zpáteční cestu, která nejdříve strmě klesá a v poslední fázi se jen tak pozvolna vlní. Ještě nahoře vidíme na hřebeni siluety dvou lidí, pozorujících východ slunce. Nebýt tak divoké noci, jistě bychom stáli vedle nich a stejně tak vykřikli vzrušením, když vykoukly první paprsky. Takto jsme jim jen tiše záviděli a klesali dolů.

Speargrass Creek, jak se tato cesta nazývá, měla nádherný učebnicový průběh. Nejdříve holé kameny po čase začal obrůstat mech a zpoza nich postupně vyvěraly prameny vody. Jak dál klesala, přibývaly rostliny i prameny. Po čase jsme měli vedle sebe dospělý potok a také větší a větší lesy. Přesně tak, jak jednotlivá výšková pásma mají vypadat.

V údolí se z malých pramenů stal potok, který nam dělal po zbytek cesty šumivou společnostV údolí se z malých pramenů stal potok, který nam dělal po zbytek cesty šumivou společnost

Závěr cesty vedl už po rovině, střídavě lesy a loukami a byl nekonečný. I když cesta trvala avizovaných 6 hodin v závěru jsme měli párkrát pocit, jako bychom chodili dokola. Naštěstí tomu tak nebylo a my spatřili naše auto přesně tam, kde jsme ho včera opustili. Dvoudenní zážitky se během popíjení novozélandského vína přeměnily v příjemnou únavu.

Autor Michal Kroužel, šéfredaktor Pohora.cz, je nadšeným cestovatelem, pro kterého jsou hory druhým domovem – ať už zelené kopečky Krkonoš anebo ostré štíty Himalájí. Miluje přírodu a poznávání jiných kultur, je závislý na endorfinu, proto rád běhá, jezdí na kole a pokouší štěstí při adrenalinových aktivitách. Vše si řádně fotograficky dokumentuje.


21.12.2015, Michal Kroužel


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

• PRODUKTOVÉ TIPY

• KALENDÁŘ AKCÍ

• ANKETA

Z hor si vždy domů přivezu ...

spoustu fotek
mozoly na chodidlech
krásné vzpomínky
kamínek na památku
plno energie