Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Onot – řeka v srdci Sibiře

Onot – řeka v srdci Sibiře

Na řeku Onot mě na podzim roku 2013 pozval Tomass Marnics. Z původního nápadu a malé partičky se postupem času stala 16členná výprava, na kterou přijeli kajakáři z celého světa, včetně otce adidas Sickline teamu Olafa Obsommera, a členů jeho týmu. Součástí výpravy byl i některým Čechům známý a věčně usměvavý Francouz Tony Dupoise.



Řeka Onot se nachází v pohoří východních Sajan – horského masivu začínajícího u jižního konce Bajkalu a táhnoucího se jihozápadním směrem až do Mongolska. Hlavní a nejvodnatější řekou tohoto regionu je Kitoj, která je díky jednodušší dopravě nejoblíbenějším cílem nejen místních vodáků. Ale i Onot je mezi Rusy kupodivu velmi známá řeka – jezdí na ní (na spodní úsek) s katamarány prakticky od prvopočátků plavby na Kitoji.

Onot leží ještě o údolí dál v horách (rozuměj západněji) než Kitoj – pokud tedy člověk nemá k dispozici vrtulník, musí z údolí Kitoje přes průsmyk Osmin – Daban ve výšce 2518 metrů. Dřív to vodáci s katamarány na zádech chodili pěšky, dneska až k prameni Onotu vede kvůli těžbě nerostného bohatství cesta. Bez pořádného terénního auta to ale nejde, z ostatních částí Ruska známý UAZ tudy zatím neprojede. I kvůli špatnému přístupu k řece byly na Onotu před námi zatím pouze dvě kajakářské expedice.


Charakter řeky v náročnějších pasážích / F: Ondra Pokorný

Tomass ukázkově boofuje / F: Ondra Pokorný

Ondra na hraně 15m vodopádu / F: archiv Ondra Pokorný

 

Prohlédněte si všechny fotografie k článku...


Od náhorní plošiny pod pramenem Onotu, kde začíná plavba, už žádná cesta nevede a spojení s civilizací je až na konci splavného úseku, v osadě Onot. Celá tato část Onotu protéká panenskou přírodou, kam naštěstí ještě těžební bagry ani jiná technika a lidé nedorazili, a tak je plavba po této řece nejen vodáckým zážitkem.

Na Onot, stejně jak na Kitoj, se vodák nejlépe dostane z Irkutsku. Celou organizaci vzal na sebe Tomass, sehnal nám odvoz z letiště, půjčil kajaky těm, kteří si nechtěli brát svoje letadlem, zařídil odvoz k řece a postaral se o dostatek jídla. Čekal nás totiž 10denní multiday bez možnosti doplnění jakýchkoliv zásob.

Vyrážíme k řece

23. července 2014 konečně a bez větších problémů vyrážíme na dvoudenní cestu k řece. První den je plánovaný na nástupní místo Kitoje, kam dojedeme normálními dodávkami a odkud nás dál na Onot doveze armádní Ural. Cesta probíhá hladce až do doby, kdy na cestě z Kitoje na Onot narážíme na policejní post. Čtrnáct dní před naším příjezdem totiž celou oblast Onotu kvůli krádežím cenných nerostů uzavřeli a dál nás bez propustky od ministra vnitra Burjatské republiky nepustí. Situace vypadá špatně, ale v Rusku je všechno možné. Saša volá satelitním telefonem švagrovi u FSB, ruské tajné služby, tomu se po tříhodinovém vyjednávání podaří pro nás získat povolení k vstupu, a tak můžeme pokračovat. Ještě že byl pracovní den...

Cesta k řece s nákladním vozidlem Ural / F: Ondra PokornýCesta k řece s nákladním vozidlem Ural / F: Ondra Pokorný

Přes průsmyk musíme pěšky, Ural ztrácí ve výšce výkon a stoupání mu dává zabrat. Veze nám alespoň náklad a lodě. Nakonec večer rozbíjíme kemp na náhorní plošině Onotu (GPS souřadnice nasedacího místa jsou N 52° 09,597', E 101° 22,666') a připravujeme se na příští dny. Onot tu krásně meandruje podmáčenou loukou a okolní stromy jsou stále ještě nizoučké. Směrem k průsmyku se tyčí skalní horský masiv.

První den na vodě

Na druhý den bereme lodě na hopšňůry a táhneme je potůčkem s krásně čistým kamenitým dnem a vodou asi po kotníky po proudu až na místo, kde je dostatečná hloubka pro loď. Pomalu končí rovina a řeka začíná prudce klesat údolím. Koryto se brzy rozšiřuje, a tak musíme zase z lodí. Tato horní část silně připomíná šumavskou Vydru – prudký spád, velké kameny a v létě málo vody. Být tady na jaře, no, asi bychom šli taky pěšky...

To už ale přijíždíme k prvnímu minikaňonu s devítimetrovým triple-dropem, který byl zatím sjetý jen jednou na bubliku za vysoké vody. Problémem je málo vody a fakt, že druhý skok, nebo možná spíš slajd, padá v levé zatáčce do skály. Člověk musí trefit asi půlmetrový průjezd mezi levou, mírně podemletou skálou a pravou stěnou.

Kaňon nad nástupním místem Onotu / F: Ondra PokornýKaňon nad nástupním místem Onotu / F: Ondra Pokorný

Egor se poměrně rychle rozhoduje jet, všichni ostatní namáhavě obnášejí. Já si nechávám loď nahoře a pomáhám ostatním. Egor průjezd netrefuje, dává čelo do skály, ale jinak bez větších problémů projede.

Mně se mermomocí nechce přenášet těžkou loď, a tak po Egorovi nasazuju šprajdu a jdu to taky zkusit. Nad druhým skokem dávám kormidlo – a ani nevím jak, trefuju průskok. Očividně se na mě štěstí usmálo, ne že by se tam něco zázračného dalo udělat.

Po prvním kaňonu přitéká zleva první větší potok a teď už začínají opravdické peřeje. Rozdělujeme se na dvě skupiny po osmi lidech. Tak jak horní tok připomínal Vydru bez vody, tak teď už je úplně jako Vydra s vodou – velké omleté kameny, nepřehledné skoky a velký spád.

Naší skupině razí cestu Egor a já nemůžu uvěřit, co všechno si dovolí jet na oči. A k tomu ještě ty naše plně naložené a těžko ovladatelné kajaky... Celý ten „vydří“ úsek ani jednou nevylézáme na břeh podívat se, jen občas zastavíme ve větším vracáku a vydechujeme...

Jeden z prvních dropů / F: archiv Ondra PokornýJeden z prvních dropů / F: archiv Ondra Pokorný

To už ale dojíždíme k prvnímu hlavnímu kaňonu Onotu, který začíná ještě nesjetou trojkombinací asi pětimetrového vodopádu s neodtékajícím kotlem, šestimetrového vodopádu s nepříjemně blízkou boční stěnou a nakonec kataraktu se sifonem.

Tomass s Egorem si věří a jsou připravení to příští den zkusit, jestli se nezvedne voda. Problém je, že celá ta kombinace je zavřená v soutěsce a případná záchrana by byla dost komplikovaná. Celou noc nám ale prší, voda se podstatně zvedá, a tak prvosjezd necháváme na příštích skupinách a přenášíme věci na konec kaňonu, abychom mohli jet s prázdnými kajaky.

Patnáctimetrový vodopád

Hned pod sifonem se kaňon z jedné strany otevírá a umožňuje přístup do další části, začínající sedmimetrovým dropem a končící ještě nesjetým patnáctimetrovým vodopádem. První drop je fotograficky úchvatný, má ale dvojitou hranu a já netrefuju boof. Zato Tomass předvádí učebnicový let a padá krásně na placku do propěněné vody.

Phil na 15m vodopádu / F: Ondra PokornýPhil na 15m vodopádu / F: Ondra Pokorný

Pak prohlížíme patnáctimetrový vodopád. Kdo se dostal až sem a nezačal obnášet už sedmimetrový drop, má dvě možnosti jak pokračovat – buď vodopád pojede, nebo hodí loď do spodní laguny a pak skočí za ní. Obnést po břehu se už nedá. První se pro sjezd velkého vodopádu rozhoduje Jegor a v ideální lajně si připisuje prvosjezd. Za ním skáču já, chci jet trochu víc zleva, ale sklouzávám po plotně hodně doleva ke skále. Naštěstí ale nepadám na skálu, jen mě voda zatlačí dost hluboko a po eskymáku už se směju dole v laguně, odkud hlídáme s Jegorem další kajakáře. Tonymu se vůbec nevede vstupní drop, vylehává v kataraktu nad vodopádem a skáče ho hlavou dolů. V laguně zvedá a je naštěstí v pořádku. Phil Gibbins má podobně špatnou lajnu jako já, jen ho voda natlačí ještě víc doleva, otře se helmou, ramenem a rukou o skálu a ztratí pádlo. Zbytek skupiny projíždí více či méně dobře, jen Dave si nevěří a nakonec si dává skok do laguny. Zbytek kaňonu jsou už klasické katarakty a slajdy bez větších vodopádů.

Druhý kaňon

Další den přejíždíme po klidné vodě k druhému kaňonu Onotu s majestátním pětatřicetimetrovým double-dropem. Tam potkáváme skupinu ruských vodáků s katamarány, kteří přišli od Kitoje pěšky po cestě níž po proudu, a nenarazili tak na policii. Přenášíme věci na konec kaňonu, lovíme pstruhy a prohlížíme ze skal, co druhý den pojedeme.

A pětatřicetimetrový metrový vodopád to rozhodně nebyl. Voda padá přes hranu na skalní plotnu asi v polovině celkové výšky vodopádu, odráží se proti pravé stěně a padá kamsi mezi dvě kolmé skály. Nad vodopádem je památníček vodáků, kteří do vodopádu vjeli – pravděpodobně nechtěně.

Katarakt, který jsme nazvali Turbína / F: Ondra PokornýKatarakt, který jsme nazvali Turbína / F: Ondra Pokorný

Druhý kaňon je charakterem úplně jiný než ten první. Kromě prvního 35m vodopádu už další nemá, je ale vodácky obtížnější, protože má víc vody a větší spád – připomíná soutěsky Lechu. Celý kaňon je jeden velký must-run, kdo si nevěří, musí obnést lodě až na jeho konec k tábořišti.

Poklidný dojezd

Pod druhým kaňonem už nás čekají dva dny klidné vody s jednou lehčí, ale neméně zábavnou soutěskou WW III, v cíli pak ruská vodka, pivo a cesta zpátky do Irkutsku. A samozřejmě také ten krásný pocit, který člověk má jen na delším multiday pádlování. Samozřejmě, že na desetidenní řece člověk nezažije jen peřeje a vodopády, ale i spoustu zdlouhavého pádlování po klidné vodě a brodění v suchém korytě horního toku. Multiday ale spojuje atmosféru pěšího pochodu a vodáckého výletu a umožní plně pochopit řeku a okolní přírodu. Kempování u řeky s pocitem, že široko daleko nikdo není, je obrovský zážitek sám o sobě.

Večerní odpočinek u ohně / F: Ondra PokornýVečerní odpočinek u ohně / F: Ondra Pokorný

A na kolik takový multiday přijde? Pokud člověk neplatí průvodce, tak je to vlastně nejlevnější vodácký výlet do světa. Kromě letenky a jídla, které se platí vždycky, si stačí sjednat dopravu na nástupní místo a zpátky z výstupního místa. A ta je z Irkutsku do Sajan za babku.


07.10.2016, Ondřej Pokorný