Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Trek za horkými prameny Šumak na Sibiři

Trek za horkými prameny Šumak na Sibiři

Počasí...po klidných a slunečných dnech u teplých pramenů Šumak přišlo nepříjemné procitnutí do sibiřské reality. Cesta přes zamračené a zasněžené štíty Sajan zpět do „civilizace" nebude žádnou procházkou.



Východní Sajany, Rusko

Název anglicky: Hiking Trail - Shumak

Základní trasa: Nilovka - Eche Ger - Šumak

Druh treku/túry: 4-6 denní

Obvyklý počet dní: 6

Délka: 60 km

Vhodné měsíce: VI, VII, VIII, IX

Povolení, poplatky, omezení, zákazy: S Ruskem máme bohužel vízovou povinnost. Vyřízení víza na vlastní pěst prakticky není možné (zdlouhavé, nutnost pozvání atd.). Proto se vydejme do rukou některé ze společností, které se touto činností zabývají. Skvělou volbou je svěření vyřízení víza společně se zajištěním letenky (např. CK Bemett). Pak se můžeme dostat na velice slušnou cenu (1990 Kč).

Nejvyšší bod: 2670 m

Celkové převýšení: 2500 m

Obtížnost: Mírně náročný

Pohyb po ledovci nebo sněhových polích: ne

Obsahuje horolezecké úseky obtížnosti: nejsou

Potřebné vybavení:

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Místní flóraMístní flóra

Podél řekyPodél řeky

S těžkým batohem na zádechS těžkým batohem na zádech

(Autor fotografií: Ivo Petr)

Popis:

Počasí totíž po několika nádherných dnech provedlo úplné salto mortale. Během odpoledne se zatáhlo a spustil se déšť. Žádný superliják, ale vytrvalý neustávající déšť. Ten s rapidně klesající teplotou přešel ve vydatné sněžení a do rána bylo bílo až až.

Východní Sajany jsou impozantním sibiřským horstvem při hranicích Ruska a Mongolska. Celkovou délkou přes 1000 km a maximální výškou přes 3400 m pohoří zcela zapadá do ruské reality, tedy do země, kde je vše „balšoje". Je tedy jasné, že při plánování cesty do těchto hor je nutné vybrat jen malou, ba přímo nepatrnou výseč hor, neboť není možné vidět a projít vše. Zrak padl na část sice menší, ale atraktivní část hor, nesoucí název Tunkinské Golce. Proč? Především proto, že se oproti jiným horským skupinám Sajan jedná o divoce formované skalnaté hory, které si vysloužily přezdívku „Tunkinské Alpy". Svou roli pak jistě také sehrála dobrá dostupnost pohoří. Po příletu do Irkutska je možné doslova během několika hodin přejet místními autobusy nebo „maršrutkou" (nájemným mikrobusem) přímo pod hory odkud lze vyrazit rovnou do hor.

Pustá Pustyň

Nilova Pustyň nebo také Nilovka. Už ten název je varující. Slibované lázně se zde jaksi nekonají. Tedy ne že by nebyly, ale ta jediná, poněkud chátrající budova, non-stop otevřený „magazín" se vším možným a pár dřevěných domků nevyhlíží zrovna jako „Karlovy Vary". Spíše v duchu názvu je to pustina, kde dávají sibiřské lišky dobrou noc. V jediné turistické ubytovně nemá „děžurnaja" (kupodivu) z naší malé skupinky pražádnou radost. Přitom nežádáme mnoho - jen střechu nad hlavou, sucho a snad trochu tepla. O ruské pohostinnosti se vedou úplné zkazky, ale zde, tedy na Dálném východě, to je spíše science fiction. Není to poprvé, co jsem zde setkal s vyloženým nezájmem a po pravdě řečeno - dost mě to překvapilo. Jsem skromný člověk, spokojím se s málem a skoro všude na světe si vždy najdu k místním lidem cestu, ale s takovou apatií a místy doslova vydřidušstvím jsem se snad nikde jinde nesetkal. A těch pár velmi příjemných setkání s prima Rusy celkově negativní obraz nijak zvláště nenapraví. Ale vraťme se do hor, resp. do Pustyně. Nocleh nakonec domlouváme u jisté místní dobré ženy, která nám dává k dispozici takřka celý, velmi skromně zařízený dům. Cenově se sice blížíme takřka hotelovému zařízení, ale to už jaksi patří ke koloritu země. Do Ruska jsme však nepřijeli vymetat ubytovny a bary, ale především do hor. A ty naopak rozhodně nezklamaly.

Cesta tam...

Cílem přechodu jsou prameny Šumak a k těm vede dlouhá, ale kupodivu docela přehledná trasa. Po hodině chůze z Nilovky a krátké obřadní návštěvě svatého místa Charjchan vstupuje cesta do lesa. Co do lesa, do tajgy! Huňaté modříny, běloskvoucí břízy, husté neprostupné křoví, tajemné mokřady, strašidelné ticho, rušené jen praskotem větví pod nohama. Oproti očekávání je tajga úžasným živým organismem a celodenní šlapačka lesem není vůbec nudná.

Podle stavu mocně vyšlapané pěšiny je jasné, že prameny Šumak patří k těm hojněji navštěvovaným místům v horách a tak zbloudění snad ani není možné. Profil trati je víceméně rovinatý, teprve v poslední třetině nabírá cesta na výšce a než dorazíme k cíli prvního dne, jímž je jedno z významných rozcestí, tak se přece jen trochu zapotíme. V blízkosti rozbořené dřevěné boudy uprostřed lesa leží naprosto báječné místo pro tábor. Nedaleko se v náručí rákosí leskně pěkné jezero s kulisou vysokých skalnatých hor (konečně!), na straně druhé lze po sluchu nalézt v kaňonu šumící bystřinu s průzračnou vodou. Dokonalý pažit trávy, ohniště, no prostě ideál. Den sice ještě zdaleka nekončí a jistě bychom mohli pokračovat dále, ale nač ten spěch? Vždyť je tady tak krásně, slunce nemíní opustit oblohu a další standardně mrazivá a čistá noc nevěstí nic špatného.

Eche-Ger

Po několika dalších hodinách putování stále řidnoucí tajgou konečně opouštíme les. Pomalu mizí zakrslé modříny a na scénu přichází hory. Vstup do vysokohorské doliny Eche Ger (česky Velká plošina nebo step) je skutečně impozantní. Ostré skalnaté štíty tvoří slavobránu širokému, trávou porostlému údolí, jimž protéká divoká říčka. Čím výše stoupáme, tím jsou hory velkolepější. Podobnost s alpskými velikány je skutečně značná, zde je navíc obohacená o skutečně asijský rozměr. Dobře znatelná stezka stoupá až téměř do závěru doliny, kde je však nutné nepřehlédnout odbočku k sedlu Šumak, mířící do východní odnože doliny.

Překročení zdálky nevinně se tvářícího potoka není až tak snadné a je spojené s hledáním nejvhodnějšího místa pro přeskok. Zatímco doposud jsme kráčeli víceméně jen mírně stoupající terénem, nyní nás čeká strmý výstup. Počasí je nesibiřsky krásné a tak ještě před dosažením důležitého horské sedla Šumak stavíme tábor na báječné louce. Zatímco kamarádi vzali poměrně brzký odpolední odpočinek vážně, mě už po půlhodině „svrbí prdel" a tak jen polehku v sandálech vyběhnu na blízké Šumacké sedlo (2760 m). Podvečerní slunce dokonale plasticky vybarvuje impozantní výhled na nekonečné zástupy sajanských hřebenů. Ze sedla pak vede pěšina na blízký, takřka 3000 m vysoký vršek a tak je rozhodnuto. Výstup v kamenitém terénu není sice zrovna stavěn pro mou víceméně plážovou obuv, ale jde to. Výhled z bezejmenného vrcholu (aktuálně pojmenován jako „Pik Sandal") je fantastický a tak zde v dokonalém tichu a samotě vydržím až do úplného setmění.

Dolů k pramenům

Třetí den v horách, třetí den azúro. Výstup s plnou polní na sedlo Šumak rychle rozproudí krev v žilách, ztuhlou nočním mrazem. V sedle, ostatně tak jinde na významných místech, nás vítají obětiny, prapory a nápisy na skalách ve staromongolštině. Přechodem sedla se cesta dostává do pramenné oblasti řeky Šumak a je to zřejmé na každém kroku. Přibývá vegetace, plochému dnu doliny dominují temně zelené slzy jezera Nogon-Nur. Překlad tajemně znějícího názvu je jednoznačný - „nur" znamená burjatsky „jezero" a „nogon" znamená „zelený". Takže žádná mystika, ale pouhopouhé konstatování skutečnosti. Stezka k pramenům Šumak je zde vyšlapaná hned v několika proudech, které však všechny jednoznačně klesají do doliny Levyj Šumak. Samotný vstup do údolí oznamuje dobrých 60 m vysoký vodopád, padající s hukotem do sevřeného skalnatého kaňonu, do kterého ostatně zanedlouho vstoupíme i my.

Následuje sice monotónní, ale na přírodní krásy nádherná, typicky sibiřská túra. Cesta se probíjí bujnou tajgou stále v blízkosti bouřlivé řeky Levyj Šumak a má i přes svůj jasný průběh punc skutečného asijského dobrodružství. Na přítomnost pramenů Šumak nás paradoxně upozorní až hukot motorů vrtulníku, který odtud právě odlétá. První stopy civilizace po třech dnech. Přibývá chatrných můstků přes boční přítoky řeky a objevují se první stavení. Dřevěných srubů, kterých je rozseto v lesích kolem Šumaku, je několik desítek a stačí si jen vybrat. Takřka hned po našem příchodu nás navštíví příjemný chlapík a zasype nás množstvím informací co, kde a jak. Je již po sezóně a tak je nocleh v chatě zadarmo, dříví se kolem válí hromady a tak za chvíli stoupá z komínu kouř a příjemná „traperská" atmosféra dostupuje svého vrcholu.

Šumak

Šumacké prameny jsou zvláštním, přímo magickým místem a jejich návštěva byla tím nejzajímavějším momentem naší sibiřské anabáze. Podle pověsti právě do těchto míst pronásledoval lovec zraněného jelena. Vyčerpané a krvácející zvíře však po styku s léčebnou  teplou vodou zázračně ožilo a lovci definitivně zmizelo v horách. Tak byla objevena léčebná síla šumackých pramenů. Ovšem první skutečné objevitele místa sem nehnala touha po uzdravení, ale mámivá síla zlata. Odlehlost místa a špatná dostupnost způsobila, že skutečnou léčebnou moc pramenů objevili lidé až počátkem 19. století.

Významnou složkou mnoha zdejších pramenů je přírodní radioaktivní plyn radon, jehož léčivou sílu pociťují především revmatici. Je však třeba si uvědomit, že s radonem není radno si zahrávat a tak jsme hned při vstupu do svérázné dřevěné „baně" upozorněni na fakt, že ve vodě bychom neměli být ponořeni nad oblast srdce a nesetrvat v ní déle jak 10 minut. Pokud bych do lázně vstoupil ve dne a nikoli pozdě večer, jak tomu bylo v tomto případě, pak bych v ní nesetrval snad ani tuto dobu. Důvod? Milosrdná tma totiž ukrývá další „fenomén" vody - asi 10 cm dlouhé černé pijavice, hbitě objímající ponořená těla. Ale vzhledem k desítkám děkovných tabulek, nabitých po celé ploše dřevěné boudy tato poněkud slizká společnost zřejmě nikomu nevadí. Po noční teplé koupeli je třeba vyrazit na exkurzi k pramenům. A je to činnost věru zábavná. Na radu místního dědouše se nejprve obřadně mažeme černým bahnem od hlavy k patě (klouby a nemoci kůže), které vzápětí smýváme v příjemné vlažné vodě, proudící jakýmsi přírodním tobogánem. A pak už prameny. Hrnek do ruky a jde se „koštovat". Všechny zdroje léčivé vody jsou jasně označeny nápisy na co jsou určeny a liší se od sebe teplotou, vůní a pochopitelně chutí. A tak největší nápor byl u pramene na potenci, výmluvně upraveném kamennými ztopořenými faly, snad nejhorší chutí se vyznačoval pramen s výmluvným nadpisem „rak". Po zdrcujícím kolečku po několika desítkách pramenů jsem nabyl dojmu, že se mě už v životě nemůže potkat žádná choroba a že mě moje děti budou muset ve značně vysokém věku zastřelit.

...a zase zpátky

Idea dalšího působení v Tunkinských Golcích byla jasná - přechod přes dvě vysokohorská sedla až do lázní Aršan. Ale člověk míní, příroda mění. Nenápadná odpolední bouře přešla do vydatného sněžení a po dní „klidu na lůžku" a vyčkávání lepších zítřků je probuzení do půlmetrové nadílky sněhu poněkud bolestné. Je jasné, že se v tomto počasí sotva podaří nalézt a navíc i slézt sedla, o jejichž poloze toho mnoho nevíme. Proto musíme zpět stejnou, relativně známou cestou.

Ani tak se nejedná o snadnou záležitost. Kde byla jasná pěšina leží nyní závěje sněhu, nejtvrdším oříškem je nalezení a dosažení sedla Šumak. Jedná se o regulérní zimní túru se vším všudy. Na druhé straně to má i svůj pozitivní rozměr. Bílé hory, které se tu a tam noří z temných mraků, mají pojednou zcela jiný rozměr. Travnaté a suťové hřebeny se rázem změnily v takřka himálajské obry a hory vůbec v ničem nepřipomínají tu takřka idylickou krajinu na počátku treku. Kritický bod přechodu - sedlo Šumak je však nakonec překonán, ale že by následující nocleh při mínus 15 stupních byl nějakým kýženým vysvobozením, tak to ani náhodou. Nejhorším okamžikem je pak mimo ranního „polámání" stanu do skladného tvaru, sestup ledovou klouzačkou do údolí Eche-Ger a především „amputační" brody několika potoků, neboť přeskoky po zmrzlých, jako sklo hladkých kamenech nejsou reálné. Naštěstí počasí se mění, studené sibiřské slunce poráží mraky na body a kolem se obnažují horští velikáni v celé své zimní kráse. Závěrečný přechod tundrou je již jen zelenou tečkou za parádním týdenním trekem.

Čas přechodu

Průvodce udává čas 2 dny v jednom směru, domorodci hovoří o čtyřech dnech. Pravda je někde uprostřed - tři dny nikterak zdrcujícího úprku nám bude k dosažení pramenů Šumak bohatě stačit. Cíli samotnému pak věnujme minimálně 2 - 3 dny (koupel, degustace, družba, rybolov v nedaleké řece Kitoj, houby, lesní plody, výlet k blízkým vodopádům atd.).

Mapy a průvodce

Na našem trhu existuje skromný, ale zcela dostačující průvodce Sibiřské hory/Bajkal, vydaný vl. nákladem autorem M. Kleslem. Mapy lze koupit v Irkutsku. Na trhu je mapa Tunkinské Golce (1:200 000), která svým zpracováním připomíná spíše populární dětský časopis Věsolyje kartinki. Pro cestu k pramenům Šumak však stejně žádnou mapu nebudeme potřebovat, cesta je totiž zcela jasná. Mapu najdeme i na internetu. V kiosku u pramenů lze zakoupit slušně udělané DVD.

Skalnatá krajinaSkalnatá krajina

Lze na celé trase přespávat na chatách, v hotelech či penzionech? ne

Ubytování a jídlo:

Potraviny je nutno nakoupit v podhůří (Nilovka, Aršan, Kyren), další zdroj základních potravin je až v kiosku u pramenů Šumak (žádný aklohol!). Táboření je samozřejmě zdarma, dokonce i za sruby u Šumaku se většinou neplatí (domluva nutná).

Přístup na začátek: Letadlem do Irkutska (poměrně levné spojení Praha - Petrohrad - Irkutsk s Rossia Airlines). Z Irkutska pak jede pod hory několik pravidelných autobusových linek. Při větší skupině je výhodnější pronájem mikrobusu.

Orientační rozpis po dnech:

Další možnosti túr v okolí:

Přechod pohoří Tunkinské golce – divoké hory poblíž Bajkalu

Autor popisu: Ivo Petr


03.07.2017,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů