Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

• NĚMECKO: HORY, KOLO, LYŽE

Werner van Zuylen: Belgičan, který vstal a vyrazil!

Werner van Zuylen: Belgičan, který vstal a vyrazil!

Tento muž se vloni vydal za svým snem - na unikátní pouť z Moskvy do španělského Santiaga de Compostela, více než 4500 kilometrů pěšky, sám s batohem, pět měsíců pochodu každý den. A my vám jako jediní v Čechách přinášíme velký rozhovor o celé jeho Cestě!



Nenechte si tak ujít povídání o prošlapaných botách, rozdílných (a přesto stejných) lidech v celé Evropě, ztracení v běloruském pralese, o českých lidech či o filozofii jeho velké Cesty!

Svatojakubská cesta á la akce MOSACO 2013

Belgičan Werner van Zuylen, kterého necháme blíže představit již samotného níže v rozhovoru, se po dlouhých rozvahách a přípravách odhodlal k nebývalému (nejen turistickému) výkonu, který jen dokládá fakt, že hranice člověka jsou omezené pouze v jeho vlastní hlavě. Vydal se totiž na cestu, doslova pouť, neb to nebyla jenom cesta krok za krokem, ale také cesta duchovní, z ruské Moskvy až do španělského poutního místa Santiaga de Compostela, na cestu delší než 4 500 kilometrů. To vše sám, pouze s batohem plných věcí k přežití a pořádnou dávku nadšení, nebo chcete-li - odvahy.

Svatojakubská síť cest

Síť Svatojakubských cest (dále ve spojení s touto poutní trasou také jako Cesta), tedy poutních stezek více či méně značených (pro cestu je typický znak mušle na modrém podkladu) vedoucích přes mnoho evropských států (především Španělsko a Francii, kde mají cesty dlouhou tradici a velký ohlas) a směřujících právě do mytického Santiaga de Compostela, určitě znáte. A na takovou trochu "vlastní" Cestu se vydal i Werner van Zuylen loni v červenci (a dokončil v prosinci) a pojmenoval celou akci trefně MOSACO čili Moskva - Santiago de Compostela. Pojal ji velkoryse - přes ne zcela známé území a turisticky nepolíbenou krajinu, nekonečné lesy a venkov Ruska a Běloruska putoval přes Polsko, Českou republiku, Německo, Francii až do Španělska, teprve až ve středoevropských státech a západní Evropě se mohl napojit na lepší značení cest a systematickou trasu vedoucí až do cíle, do té doby putoval vesměs divočinou, otevřenou krajinou a pouze podle vlastní "intuice".

České větve Svatojakubských cest

Vzhůru na rozhovor s Wernerem van Zuylenem o (nejen) jeho Cestě, ale i všedních a nevšedních strastech i radostech!

O CESTĚ - MOSACO 2013

Mohl by ses nám trochu blíže představit?

Jmenuji se Werner van Zuylen, je mi 52 let a jsem Belgičan. Žiju v Bruselu, rušném městě, a jsem ženatý s Isabelou, Španělkou z města La Coruňa (nedaleko od Santiaga de Compostela...). Máme 6 úžasných dětí, od 3 do 21 let. Vždycky jsem pracoval v bankovnictví, v Private Wealth Management Bank v Bruselu, hodně daleko od Cesty! Ve skutečnosti jsem profesionální kariéru nevyhledával, prostě se tak stalo před 28 lety, když jsem shodou okolností dělal studentskou stáž ve firmě Stock Brokerage v jihoafrickém Johannesburgu. Mluvím francouzsky, holandsky, anglicky, španělsky a rusky.

Jaké jsou tvé koníčky? Co obvykle děláš, když zrovna nepracuješ?

Hodně čtu, většinou biografie a všechno o historii Evropy, také příběhy o turistech světového formátu. Je jedno, jaké je počasí, každou neděli utíkám do lesů v Ardenách, jižně od Bruselu, chodím většinu dne po stezkách daleko od cest, měst a hluku. Podnikám víkendové výlety po Belgii. Miluju, když můžu pomoct svým dětem ve studiu. Učit se je tak důležité, především jazyky. Od té doby, co jsem se vrátil, se kromě práce účastním konferencí a píšu knihu o své Cestě - doufám přitom, že obojí může být klíčem pro lidi, aby vstali a vyrazili.

Není mušle jako mušle!Není mušle jako mušle!

Támhle - a pak ještě trochu dál!Támhle - a pak ještě trochu dál!

Belgicko-polsko-české přátelstvíBelgicko-polsko-české přátelství

Jaký byl hlavní důvod pro to, že ses rozhodl jít "Svatojakubskou cestu" z Moskvy do Santiaga de Compostela? Kdy to bylo?

Nebyl to ani tak náboženský důvod, i když jsem věděl, že nějaký druh vnitřní spirituality mne dostihne i během některého úseku na Cestě, nevyhnutelně. V 52 letech jsem si chtěl udělat přestávku ve svém životě a strávit ji kombinací věcí, které jsem doposud zmeškal: trek na delší vzdálenost na vlastní pěst, život v tichosti a v míru s denní i noční přírodou, také objevování našeho starého kontinentu skrze krajinu a lesy, jeho duši.
Byl jsem stále velmi fit, ve své hlavě i na těle. Ale cokoliv špatného se může stát každému kdykoliv, ztratil jsem několik svých přátel a příbuzných kvůli rakovině, infarktu či dopravním nehodám. Proto jsem se rozhodl uskutečnit svou Cestu před jakýmkoliv nepříjemným překvapením v životě.
Moskvu jsem znal jako turista, byl jsem zde a v ostatních ruských městech pětkrát. Poprvé to bylo v zimě roku 1979, s dvěma spolužáky. Byla to doba komunismu pod vedením Leonida Brežněva. Jako mladý belgický student jsem byl zvědavý a chtěl jsem blíže poznat komunistické prostředí. Také znám Santiago de Compostela, každý rok se snažím s rodinou strávit dovolenou ve španělské Galicii. Před třemi lety, když jsem si dával s manželkou čaj, seděli jsme na terase v historické části Santiaga, díval jsem se znovu na všechny ty poutníky, kteří zde končili svou dlouhou pouť. Usměvaví, ale vypadající unaveně, s prošlapanými botami, těžkými batohy, holí v ruce vypadali jako někdo, kdo přišel z jiného světa. "To je to, co chci," pomyslel jsem si. "To je to, co potřebuji."
Když jsem pak poprvé přemýšlel o tomto výletu, neuvažoval jsem o Santiagu de Compostela. Prostě jsem chtěl přejít Evropu z východu na západ jako svobodný člověk, jen přes lesy a místní krajinu. Proč jenom takto? Protože duše a srdce dané země je mnohem více skryto v malých vesnicích s jejich tradicemi a zvyky než ve velkých městech. Vyjití z Moskvy byl pak důležitý symbol, neboť po téměř století nebylo možné putovat Evropou v plné svobodě kvůli uzavřenému Sovětskému svazu a druhé světové válce. Poté, co jsem si prostudoval mapy, mi přišlo jasné sledovat některou ze Svatojakubských cest, když dorazím do Čech, poté německého Černého lesa, Francie a Španělska. Ale ne v Polsku, kde jsem šel od cesty 120 kilometrů jižně, protože stezka dělá mnoho kliček a já pro to neměl dostatek času ve svém kalendáři. Přesně jsem po Svatojakubské cestě šel až z Le-Puy-en-Velay ve Francii do španělského Santiaga de Compostela, posledních přibližně 1500 kilometrů. Jít po Svatojakubské cestě je zajímavé, protože vás vede po mnoha historických a přírodních cestách (především románských a středověkých) a proslulých historických místech jako třeba Le Puy, Conques, Burgos, Leon apod. a konečně do historického a mytického Santiaga de Compostela.

Co ti rodina řekla, když jsi poprvé přišel s takovým nápadem? Respektovali tvé rozhodnutí nebo se tě snažili z Cesty odradit?

Nebyli zrovna nadšení, obzvláště proto, že jsem chtěl jít sám přes docela neznámé území ruských a běloruských lesů. Také věděli, že budu většinu času mimo telefonní spojení. Po několika měsících však pochopili, že můj plán není jenom nějaká bláznivá myšlenka, ale dobře připravený a velmi promyšlený, hluboce zakotvený nápad v mé mysli. Nikdo z nich mi netleskal, nechali mne prostě jít, drželi palce. A musím říct, že i když nebyli šťastni vidět mne odcházet, má manželka s dětmi byli mými nejlepšími a nejvíce nadšenými podporovateli od doby, kdy jsem opustil Moskvu.

Zimní čas přichází!

Kdy jsi svou pouť započal a kdy jsi došel do jejího cíle - do Santiaga de Compostela?

Přiletěl jsem do Moskvy 14. července 2013. Po krátké zastávce na belgické ambasádě dne 15. července 2013 jsem vyrazil ještě tentýž den z Rudého náměstí v Moskvě a dorazil do Santiaga de Compostela dne 15. prosince 2013 po 5 měsících a 4500 kilometrech chůze, což je přibližně 30 kilometrů denně. Některé dny jsem ušel snadno 45 kilometrů i více, protože Rusko, Bělorusko a Polsko jsou totálně rovné země, mnoho cest a stezek je písečných (nejlepší na nohy) a využil jsem výhody až 17 hodin denního světla v tuto roční dobu. Oproti tomu v některých částech jako v kopcovitém Česku, německém Černém lese či Francouzském středohoří se vzdálenosti zkracovaly, také v jihozápadní Francii, když počasí bylo hodně deštivé. Pyreneje jsem přešel zase v úplné mlze.

Jak jsi dokázal zkombinovat tak dlouhý "výlet" se svou prací?

V Belgii, když je vám více než 50 let, můžete legálně požádat o maximálně roční neplacenou profesní přestávku. To znamená, že vás zaměstnavatel musí nechat jít a vzít zase zpátky, až se vrátíte. Nicméně to neznamená, že budete vzati na stejnou pracovní pozici. Z toho důvodu jsem měl vyjednávání se firemními manažery. Rychle porozuměli a přijali mou žádost o 6 měsíční přestávku. Jsem šťastný, že můžu pracovat v tak lidském prostředí, ne všichni manažeři by pochopili a souhlasili tak jako oni. Navíc mi celou cestu fandili a vítali mě s otevřenou náručí, když jsem se vrátil.

Jak ses na takový podnik vlastně připravoval? Absolvoval jsi nějaké speciální tréninky či přípravy?

Na takový výlet jsou zapotřebí 4 druhy přípravy:
- psychická, ta nejdůležitější. V nejhorším, ale pořád možném případě: jsem připravený strávit 1, 2, 3 či možná více měsíců v neustávajícím dešti, ve dne i v noci, přetrpět nepříznivé počasí v létě i na podzim? Jsem připraven přijmout naprostou samotu celé týdny? Jsme - má manželka, děti a já - připraveni žít jako rodina, i když od sebe budeme vzdáleni po více než 5 měsíců? Jediná věc, u níž jsem si byl 100% jistý, byla, že bych se nikdy nedokázal nudit, nebyl bych unavený ani deprimovaný při té nejhorší situaci na své Cestě, věděl jsem, že ne, byl jsem na to připravený.
- logistická. Byl jsem v tomto ohledu poměrně dobře připravený. Má stará dvouletá zkušenost z armády mi hodně pomohla při zajištění lehké a ochranné výstroje (stan, oblečení, mapy, ..). Také, než jsem odletěl z Bruselu, jsem poslal poštou dva balíčky na kontakt do Bělstoku v Polsku a francouzského Mulhouse. Oba obsahovaly nové boty, papírové mapy pro následující země a také léky, které jsem naštěstí nikdy nevyužil. Měl jsem mapy měřítka 1:200k, do kterých jsem si poznačil svou cestu. Avšak pokaždé, kdy to bylo možné, jsem hledal kratší, více přírozenější a opuštěnější stezky.
- administrativní. Kromě map se administrativa nejvíce týkala Ruska a Běloruska. Dostat vízum do Ruska bylo velmi rychlé, ačkoliv uvedený cíl mého výletu jako "turistika" nebyl zcela jasný pro ruské autority - a to jsem nikdy nezmiňoval, že chci běloruských hranic dosáhnout po svých. Upřednostňoval jsem vyhýbání se otázek poskytováním mnoha detailů. Dostání běloruských víz byl jiný příběh ... Běloruský konzul v Bruselu nechápal, proč chce 52 letý Belgičan křižovat jeho zemi pěšky. Zprvu se jim to zdálo k ničemu a dokonce i podezřelé! Usmíval jsem se a řekl jsem mu: "Myslíte, že jsem vyzvědač? Upřímně, kromě borovicových lesů a kukuřičných polí, koho můžu špehovat na své cestě ve vaší krásné zemi?" Smál se taky! Nakonec jsem víza obdržel s jednou podmínkou: musel jsem během přechodu Běloruska strávit 4 noci ve známých penzionech/hotelech, které jsem si mohl sám vybrat před odjezdem (Mogilev, Berezino, Novogrudak a Vaykovysk), abych mohl být případně zkontrolován. Pokud jsou takové podmínky, pak je respektuji, žádný problém. Jako výsledek této dohody bylo mých 600 kilometrů v Bělorusku naprosto svobodných, hlubokých, zajímavých a nezapomenutelných. Dokonce tamní policisté byli mí nejlepší přátelé, vždycky tak nápomocní!
- fyzická. Plná zdravotní prohlídka (Ji mi 52!) šest měsíců před odletem a 30 kilometrů chůze každou neděli v kopcovitých belgických Ardenách, jižně od Bruselu, s plnou polní, plus několik nocí pod stanem. Pomohlo mi to hodně, duševně i po stránce přípravy a vyzkoušení vybavení.

Překrásná Galicia!

Můžeš nám sdělit, jací lidé byli v každé zemi, kterou jsi na své pouti prošel? Které z nich sis oblíbil nejvíce?

Zamiloval jsem si každou ze zemí, kterou jsem prošel, zamiloval jsem si všechny lidi, které jsem potkal, bez výjimky. Ohledně obyvatel, vždy jsem se cítil bezpečně, ale byl jsem opatrný a dával pozor, abych se vyhnul všem riskantním situacím, jaké se například mohly stát v malých městech v Rusku. Nezaměstnanost a alkohol (vodka) mohou mít špatné dopady na život některých lidí. Celá má cesta byla cesta pokoje.
Každá země a její obyvatelé jsou velmi specifická věc. Reakce a komentáře ke mne byly vždy odlišné a zajímavé, odrážející jejich vlastní kulturu.

Takový umělý seznam by byl:
- V Rusku: "Člověče, ty jsi blázen, jsi šílenec, to je nebezpečné, ztratíš se, lidé k tobě můžou být zlí!" Ale vždy mi všichni nabídli otevřenou náruč a dveře.
- V Bělorusku: "Ztrácíš svůj čas, to, co děláš, je k ničemu a zbytečné. Proč prostě nechytíš autobus nebo vlak do Španělska, byl bys rychlejší!" Ale všichni mi nabídli otevřenou náruč a dveře, plni štědrosti.
- V Polsku mi někteří lidé líbali ruce, nesl jsem dva zavřené dopisy a medaili Panny Marie, co jsem měl donést do katedrály v Santiagu de Compostela. "Modli se za mne a mou rodinu, až budeš v Santiagu," říkali mi mnozí lidé. Projev dlouhého a hlubokého křesťanského dědictví.
- V Čechách jsem potkal nejvíce nadšené lidi, možná i více zaměřené na můj fyzický výkon během cesty. "Jdi do toho, bojuj, to zvládneš!" Ptali se mne také na vybavení, dávali mi rady a doporučovali, jak si dávat pozor na své tělo a zdravé stravování.
- V Německu: Němci jsou velmi pyšní a mají rádi svou Svatojakubskou cestu křižující jejich zemi ze Skandinávie a východní Evropy. Jak mi jedna mladá žena říkala, je to cesta pro ukonejšení jejich minulosti a dávající jim více naděje pro svobodný a mírumilovný kontinent.
- Ve Francii si mnozí lidé stěžovali na nedostatek vzdělání a naději v mladistvé. "Od doby, kdy byla ukončena branná povinnost, měli by všichni mladí chlapci udělat to stejné jako ty, pochopili by tak, co je život, Cesta by je to naučila (...)!"
- Ve Španělsku je "Camino" (Cesta - pozn. redakce) brána jako národní dědictví. Měl jsem štěstí, že jsem přešel celý sever Španělska během listopadu a počínající zimy, kdy pouze několik osamocených poutníků vyráží na cestu, daleko od všech letních davů. V roce 2013 Santiago de Compostela uvítalo rekordní počet poutníků a turistů - 215 tisíc - přicházejících z celého světa. Znamená to novou vlnu zájmu lidí a jejich potřebu alespoň na chvíli opustit všední život.

Každý den jsi aktualizoval fotky a psal krátký deník na svůj blog mosaco.eu, aby lidé (především tvá rodina) věděli, jak se máš a kde se právě nacházíš. Nicméně - setkal ses se svou rodinou osobně během své cesty? Kolikrát a jaké to bylo?

Neaktualizoval jsem svůj blog každý den, pouze zhruba jednou za 3 až 5 dní, když jsem našel wi-fi síť nebo internetové připojení na poštách v menších městech v Rusku a Bělorusku.
Setkal s rodinou? Jednou, přesně uprostřed cesty, v německém Norimberku. Měl jsem původně plán obejít Norimberk jako všechna velká města na své cestě, když mi v tu chvíli napsala manželka sms: "Naplánovala jsem si s tebou strávit 2 dny v Norimberku, 30. září nebo později, ok? S láskou." Byl to pro mne zázrak. Přijela do Norimberku autem, 600 kilometrů, byli jsme spolu 2 dny. Kouzelná pauza na mé Cestě. Rovněž neuvěřitelné bylo strávit dvě noci v bílých peřinách a v pokoji s teplou koupelí. Plakal jsem, když jsme se rozloučili, nasedla do auta a odjela na jednu stranu, já s botami, batohem a holí v ruce vyrazil na stranu druhou. Každopádně - vyrazil jsem na cestu zase plný energie!

Chvála ruské zemi!

Používal jsi GPS navigaci nebo papírové mapy pro orientaci? A jak jsi věděl, že jdeš po správné cestě, že nejdeš špatně?

Neměl jsem GPS navigaci, to není "duše" Cesty. Pouze papírové mapy v měřítku 1:200k a svůj velmi užitečný kompas. Když jsem došel do Čech a následujících zemí, mohl jsem si občas koupit mapu v detailnějším měřítku 1:40k, abych našel více izolovanou a přirozenější cestu.

Spal jsi venku ve stanu nebo jsi využíval některého jiného ubytování během cesty?

Než jsem došel do Pyrenejí, 70 % nocí jsem strávil ve stanu. Během pochodu otevřenou krajinou a lesy nebyl problém najít osamocené místo na spaní, navíc jsem byl obdarován dobrým počasím po většinu času svého pochodu. Zbylých 30 % bylo velmi odlišného druhu - pozvání do soukromí malých dřevěných a izolovaných "izeb" v Rusku a Bělorusku, squatování v nedokončených domech (bez dveří a oken) v Polsku či spaní v opuštěných a zruinovaných domech a na opuštěných hřbitovech v Bělorusku, v konviktech a monastýrech, ve školních ubytovnách v Rusku, Čechách a Francii, ve stáji s krávami, na opuštěných zahradách, dvakrát pod mostem, také v některých penzionech v Polsku, Čechách, Německu a Francii a neposledně v tradičních ubytovnách pro poutníky ve Španělsku. Poslední noc ve španělském Monte de Gozo ve stanu s bratrem tichostí a sestrou intimitou, než jsem dosáhl svého cíle.

Byl na tvé cestě některý úsek, kdy jsi byl úplně mimo civilizaci? Kolik dní jsi strávil opravdu sám?

Přejít Evropu z východu na západ není jako přejít celou Sibiř nebo Saharu. Každopádně - ano, procházel jsem přes malé osady v Bělorusku, naprosto odříznutých od světa, kde nikdy předtím neviděli cizince. Od dob Gogola a Tolstého stále žijí se psem, pěti kuřaty, dvěma kozami, králíky, řádkou brambor a zelím na zimu, a s vodou mimo osadu, někdy až daleko za ní. Ano, strávil jsem sám 3 celé a dlouhé dny podél stále stejného kukuřičného pole v Bělorusku mezi Mohylevem a Berezinem, nesl jsem si jídlo a vodu.

Idylická procházka?

Jaká pro tebe byla nejtěžší část celé pouti? A proč?

Osamělost do Pyrenejí a nacházení a nesení vody v Rusku a Bělorusku.
Někdy jsem na cestě někoho potkal, ale jen tak na pět deset minut, nemohl jsem se více zdržet, pokud to nebyl zrovna večer, nemohl jsem prostě "ztrácet" čas, i když jsem umíral touhou se posadit a mluvit s lidmi. V Saint Jean Pied de Port ve Francii, dole pod Pyrenejemi, začíná mnoho lidí svou pouť do Santiaga. A ačkoliv se na této francouzské cestě potkávají a střetávají poutníci z celého světa, na podzim a v zimě cesta zeje prázdnotou. Nicméně, skoro každý večer zde, ve všech ubytovnách pro poutníky, kde jsem strávil noc, jsem potkal nějaké Korejce, Kanaďany, Španěle, Němce,... ale nikdy více než 3 či 4 denně.
Jídlo a pití nebylo vždy lehké najít právě na počátku v Rusku a Bělorusku, také proto, že Bělorusko je strašně ploché a je zde více stojaté vody, bažin a močálů. Prostředky pro úpravu takové vody by nebyly dostatečné, proto jsem ji raději nepil. Namísto toho jsem měl štěstí a využil jsem několika pořádných bouřek, abych naplnil své lahve dešťovou vodou pomocí ponča.

Mohl bys nám prozradit nějaký krátký příběh z cesty, na který nikdy nezapomeneš?

Je jich tolik, ale mezi hlavní patří určitě 2 nehody v Bělorusku a Čechách:
- V Bělorusku: Podle mapy měla být v jihozápadním směru z Diatlova dlouhá (18 kilometrů), ale nevýrazná stezka přes obrovský les. Díky této cestě jsem si mohl ušetřit až den chůze oproti jiné variantě pochodu. Po dvou hodinách chůze mi stezka zmizela pod nohama, okolo mne jen kompaktní a hustý les. Byl jsem příliš sebevědomý, rozhodl jsem se pokračovat (jak velká chyba!) přímo za nosem ve stále stejném jihozápadním směru touto divokou a hustou džunglí, pouze za pomoci svého kompasu. Ten se mi stal po chvilce naprosto neužitečný, protože jsem nic před sebou neviděl a také proto, že jsem se ocitl mezi bažinami. Nemohl jsem najít žádnou cestu, jak z toho pekla utéct. Jen stále stejný leitmotiv: uteč! Po devíti hodinách obtížné a vyčerpávající chůze, lezení přes velké padlé stromy a pádů každých 10 minut jsem konečně uslyšel zvuk, zvuk motoru. Vůbec jsem netušil, kde jsem. Ale 500 metrů od místa, kde jsem byl, byl kraj lesa. Osamocený muž čistící odvodní kanál z lesa v jeho starém bagru, 20 kilometrů od první osady. Rychle jsem vyrazil za hlukem a konečně jsem utekl z celého toho pekla.
- V Čechách: Zrovna jsem dojídal večeři v penzionu v Jílové u Prahy, 30 kilometrů jižně od hlavního města. Nerozkousal jsem velký kus kuřete a ten mi zůstal uvíznutý v krku, naštěstí jen v jícnu. Od sedmé večerní do tří ráno jsem ho nemohl dostat pryč, nemohl jsem ho vyzvracet ani ho spolknout. Nemohl jsem přestat kašlat, nic polknout, ani vodu, hodně to bolelo. Ve 3 ráno jsem si zabalil všechny věci a došel na policejní stanici v Jílové. Sympatický a ochotný policista zkoušel najít doktora, ale pak zavolal záchrannou službu. V 6 ráno jsem podstoupil plnou anestezii a zákrok, vyjmutí kousíčku masa po kousíčku, v Thomayerově nemocnici jižně od Prahy. O osm hodin později jsem opouštěl nemocnici, šel jsem jako opilec, vracel jsem se zpátky do Jílové.

Ztracen v BěloruskuZtracen v Bělorusku

Galicia, klenot Španělska!Galicia, klenot Španělska!

Orlickohorské Vrchmezí!Orlickohorské Vrchmezí!

Setkal ses s nějakým objektivně nebezpečným úsekem? Nebo je cesta naprosto bezpečná?

Rusko a Bělorusko mají daleko k oblastem, kde lidé běžně chodí dálkové trasy. Žádná logistika po cestě, divočina. Ale divočina neznamená nebezpečí, když jste opatrní.
Tak jako v každé zemi na světě, když na sebe dáváte pozor, nemáte žádný problém. Jsou základní prvky chování, které je třeba respektovat - nechodit sám v noci po nějakém předměstí nebo po opuštěných cestách, neukazovat žádné cenné vybavení, moderní výstroj, peněženku ... Při nocích v lesích si vždy vyberte takové skryté místo, z nějž můžete vidět, avšak nejste sami viděni. Ale to zná každý.
Rozvážnost a zdrženlivost je vždy to nejlepší chování v neznámém a neobvyklém prostředí.

Cítil ses někdy na cestě osamocen? Jak jsi takové situace řešil?

Ano, velmi osamocen, až do Pyrenejí. Samozřejmě, že jsem potkal mnoho lidí po trase, ale obvykle tak na pět deset minut, protože jsem pak musel vyrazit dál. Mohl jsem někdy strávit víc času s lidmi, například když jsem měl štěstí a pozvali mne večer do jejich domova, nebo jsem s nimi strávil noc v malém městě jako v české Dobrušce.
Všechno se změnilo po Pyrenejích, kde se střetávají poutníci z celého světa ve francouzském městě Saint Jean Pied de Port nebo ve španělském Roncevalles. I na podzim a v zimě, skoro každých dvacet kilometrů na cestě je ubytovna, kde můžou poutníci strávit noc. Mnohokrát byla samota mým nejlepším partnerem, protože to byl můj nejhlubší pocit svobody, někdy ale také nejtěžší.
V časech velké samoty jsem myslel na jednoho ze svých oblíbených spisovatelů - Varlama Šalamova. Dobrovolně jsem si vybral vlastní samotu na omezenou dobu, on nikoliv. Potom jsem se cítil šťastný z vlastní situace! Byl jsem totiž svobodný, on ne.

Zamlžená Francie!

Jaká byla tvá první myšlenka, když jsi dorazil do Santiaga de Compostela po tak dlouhém putování?

Má první myšlenka, když jsem dosáhl historického náměstí před velkou katedrálou: "To je už konec? Opravdu všechno?" Pochopitelně, že mne zasáhlo hluboké dojetí, když jsem tam přišel, ale také mi bylo líto, že už to končí. Nechtěl jsem, aby tento můj sen skončil. Tento druh pocitu přepadne skoro každého, kdo absolvoval dálkový pochod a žil měsíce v souladu s přírodou, v tichu a samotě. Tento pocit u mne začal po Leónu, 300 kilometrů před Santiagem de Compostela. Bál jsem se příchodu do Santiaga, zpomalil jsem, očima jsem zakusoval do krajiny na obě strany, často jsem se ohlížel. Přemýšlel jsem o své cestě letadlem zpět domů, brutální a násilné, z jednoho světa míru do druhého světa plného ...

Myslíš si, že tě (nebo nějakou část tvého já) tato Cesta změnila? Jak?

Určitě. Obdařila mne ještě větším respektem k lidskému bytí a přírodě. Zjistil jsem, že nejjednodušší věci můžou být ty nejcennější.
Milování před souzením. Komfort neznamená štěstí.
Jeden objektivní fakt: většina lidí, které jsem přímo na Svatojakubské cestě potkal, nebyli "začátečníci", opakovali cestu po druhé, třetí, čtvrté. Když se tehdy vrátili domů, mnohým turistům a poutníkům začal chybět vzduch a svoboda Cesty. Jedno řešení: vrátit se zpět na Cestu ...

Měl jsi s sebou nějakou věc, kterou jsi nepoužil? A naopak - co byla nejvíce důležitá věc, kterou jsi měl s sebou?

Kromě náplastí a dalších věcí pro péči o chodidla jsem nikdy nevyužil léky, které jsem nesl. Všechno, co jsem měl s sebou, bylo naprosto nezbytné. Na druhou stranu - kromě dokumentů jako je pas a další pro putování hlavně po východních zemích, mohu říct, že dvě nejdůležitější věci, které jsem měl s sebou, byly můj malý stan (860 gramů) a můj telefon (pro bezpečnost a blog).

Když je v Německu nuda ...

Co tvé boty, zničil jsi je? Měl jsi jenom jeden pár na celou dobu?

Použil jsem tři páry bot, i když žádné z nich nebyly úplně zlikvidovány, když jsem si je měnil. Před tím, než jsem odletěl z Bruselu do Moskvy, poslal jsem si jeden pár do Bělstoku v Polsku a druhý do Mulhouse ve Francii. Pořád chodím o víkendech v posledním páru.

Je zde něco, co můžeš doporučit lidem, kteří by se rozhodli vydat na tuto (či podobnou) dlouhou cestu? Máš pro ně nějakou radu?

Moje první rada je: udělejte to!
Nejdůležitější rada je o dobré psychické přípravě. Přemýšlejte o tom důkladně a dlouho dopředu. Buďte připraveni opustit veškerý materiální komfort. Buďte připraveni čelit, a užít si, každému počasí, teplu, větru, zimě, dešti, možná sněhu, budete v tom 24 hodin denně! Buďte připraveni čelit samotě, vašemu nejlepšímu příteli nebo nejhoršímu nepříteli.
Geografická rada: začněte, odkud chcete, od vás z domu, pokud chcete, a tam, kam chcete. Ale jděte nejlépe v neznámém a přirozeném prostředí daleko od všech obydlených míst a daleko od měst a hluku.
Sezónní rada: ve Španělsku se vyhněte letnímu období, abyste nepotkali davy lidí jdoucích po "Camino Francés". Od července do září jdou po této cestě tisíce lidí každý den, dlouhé zástupy čekající v ubytovnách. Vyhněte se létu na Svatojakubské cestě ve Španělsku.
Psychická rada: nechte si udělat lékařskou prohlídku, než vyrazíte. Nepotřebujete žádný speciální trénink, ten získáte každodenní chůzi ve vlastním rytmu. Vždycky si pamatujte, že turistika nejsou závody!
Logistická rada: zeptejte se na rady ohledně správného vybavení zkušených turistů.  Potom, jako trénink, jděte prvně na cestu, od dne a noci až po dva tři dny. Dobře to prověří vaší výbavu v "opravdových situacích". Potom, a to je velmi osobní rada, to udělejte zcela sami, to je nejhlubší prožitek a nejintenzivnější způsob žití na Cestě.
Poslední rada: na své cestě zpět se podělte se zkušenostmi a povzbuďte ostatní, aby vyrazili a šli, jako vy.

Pokud chceš, můžeš něco vzkázat našim čtenářům!

Udělejte to! Vstaňte a vyrazte za nádhernými zážitky. Je jedno, kde začnete, je jedno, kde skončíte. Lepší je jít do neznáma a ... sám!
Myslím, že nejkrásnější pocit jsem měl, když jsem každý den brzy ráno vyrážel a naprosto jsem netušil, co všechno mne čeká, koho potkám, kde seženu jídlo nebo vodu, kde skončím večer a kde budu spát. Každý nový den byl neznámý den (kromě malůvek v mé mapě) a stával se novým objevováním. To je Cesta! Většina vašich otázek se zaměří na věci "fyzické a externí". Samozřejmě, byly to někdy fyzicky velmi náročné (chodidla a ramena), ale vždycky fascinující (příroda a lidé). Ale co vámi nejvíce otřese během tak dlouhého výletu, když ho absolvujete sami, je "uvnitř". I když na to nejste připraveni než odjedete, během nějakého úseku to přijde samo. Stvoření světa a života, kdo a jak? Proč válčíme (otisky hororu uplynulého století jsou k vidění po celé cestě z Moskvy do Santiaga de Compostela)? Jakou úroveň komfortu potřebuji, abych byl opravdu šťastný? Co opravdu potřebuji a co ne? Každé lidské bytí je důležité a zaslouží úctu, jakýkoliv je jeho status. Milujte před souzením. Ochraňujte přírodu. Jsem ve svém chování a úsudcích správný? Být je mnohem důležitější než mít. A tak dále. A více a více. Je to nemožné oprostit se od těchto myšlenek a meditací během pětiměsíční samoty. Jediné zrcadlo, které máte s sebou během těchto dlouhých časů, jste vy samotní.

V katedrále v Santiagu de Compostela

Wernere, mnohokrát Ti děkuji za rozhovor, přeji mnoho dalších úspěšných kroků Evropou, hluboké zážitky ze všech cest i Cest a vždy šťastné návraty domů k milující rodině! Bylo mi ctí s Tebou sedět u jednoho stolu během Tvé cesty!

Nákresy Svatojakubských cest: wikipedia.org, ultreia.cz
Fotografie: Werner van Zuylen
Více autentických fotografií a zážitků: mosaco.eu


23.01.2014, Ondra Němeček


Diskuse


Smekám před výkonem. Já jsem si dal jenom necelých 230 km z Ponferady, ale krásný zážitek v mých 70ti letech. Pavel
25. 01. 2014, 21:53:40

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

VYBAVENÍ

... z webu SvetOutdoru.cz