Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Sklizně v Banátu

Sklizně v Banátu

Pěšina se ztrácí, u jakési salaše se bezradně ptáme kudy dál, ochotný Rumun nás vede až na hlavní cestu. Blesky mlátí všude okolo, jeden jen asi sto metrů od nás. Plahočíme se noční dešťovou clonou ke Gerníku.



„V létě chceme jet do Banátu pomáhat při sklizních.“ Už ani nevím, kdo tuto senem a slívami vonící větu pronesl jako první. Každopádně nápad strávit čtrnáct dní pracemi na polích u našich krajanů v Rumunsku nadchl čtyři lidi natolik, že se sešli ve vlaku na jihovýchod. Naším cílem byl Gerník – jedna ze šesti ryze českých vesnic v horách na konci karpatského oblouku. Všechny osady vznikly po roce 1823, kdy se po Dunaji vydali čeští kolonisté do tehdejšího pohraničního pásma rakouské monarchie, aby zde v horách těžili dřevo a střežili hranici proti Turkům. Dodnes jich tam žijí necelé dva tisíce.

 

Přechod přes české vesničky je příjemnou, nepříliš náročnou túrou, která má co nabídnou jak milovníkům pozapomenuté kultury tak nadšeným obdivovatelům přírody. Určitě vesnicemi jen tak neproběhněte, ale zdržte se alespoň chvíli a projděte si je. Mnohá místa zde mají prazvláštní ráz.

Veškeré potřebné informace naleznete na internetové stránce www.banat.cz včetně kontaktů na dopravce či místní obyvatele, kteří mají k dispozici ubytování pro turisty.

Cesta do Gerníku

Od cíle nás dělí necelých deset kilometrů, stoupáme po kamenité cestě od Dunaje, stmívá se a oblohu pokrývají černé mraky. V půli cesty se zableskne a začíná vydatně pršet. Schováváme se v průjezdu do rumunského hospodářství. Majitel vypadá trochu překvapeně, ale má pochopení a s ustávajícím deštěm nám (rumunsky) radí úžasnou zkratku ke Gerníku. Blátivá pěšina v mokré trávě a černočerné tmě nic moc, ale což… Když tu najednou začíná pořádná průtrž mračen. Pěšina se ztrácí, u jakési salaše se bezradně ptáme kudy dál, ochotný Rumun nás vede až na hlavní cestu. Blesky mlátí všude okolo, jeden jen asi sto metrů od nás. Zjišťujeme, že máme jen dvě ponča, zalézáme pod ně tedy po dvojicích a jako housenky se plahočíme noční dešťovou clonou ke Gerníku. Až okolo jedenácté konečně přicházíme před hospodu, která je centrem vesnice. Tupě sedíme u stolu, usrkáváme horký čaj a kape nám od šosu i od nosu. Výčepní Marijánka nám sama organizuje ubytovací akci – posílá kohosi k lidem, u kterých jsme měli bydlet, a po chvíli nás k nim směřuje. Starý pán s paní kvůli nám vstali z postele, vítají nás a ukládají v útulné místnůstce. Usínáme, jako když nás do vody hodí. Ochota a pohostinnost krajanů nás mile překvapila a rozhodně ne naposled.

Práce na políchPráce na polích

Na voze domůNa voze domů

Nestačíme koukat, jak jim jde práce od rukyNestačíme koukat, jak jim jde práce od ruky

Další den poprvé vidíme vesnici za denního světla. Domky jsou úhledně rozestavěné podél několika cest na obou svazích zaříznutého údolí. Fasády v pastelových odstínech se střídají s průčelími z barevných kachlíků, často vidíme kované ozdoby na okapech. Uprostřed vesnice vedle sebe stojí všechny důležité budovy – škola, kostel, fara, kulturní dům s knihovnou, obecní úřad, obchod a hospoda.

Místní lidé se s námi ochotně dávají do řeči, ovšem na otázku, zda by někdo nepotřeboval čtyři pracanty s chutí pomoci jen za stravu, se tváří rozpačitě. Úspěch přichází zcela nečekaně. Jdeme do pekárny koupit něco k snědku a jen tak mimochodem se zmiňujeme o našem hledání. Pan pekař hned nabízí: „U nás je práce vždycky dost. Dáme vám najíst, spát můžete támhle. Tak přijďte zítra v osm!“

Takhle snadné pořízení jsme nečekali. Odpoledne využíváme k výletu do údolí U Petra. Asi dva kilometry od vesnice tu stojí na horské bystřině soustava pěti mlýnků, kterým místní říkají vodenice. Všechny jsou malá dvouprostorová roubená stavení, v jedné místnosti se mele obilí, ve druhé jsou zatím ustájení koně. Každou z vodenic spoluvlastní asi deset rodin, dokonce byl vypracován i pevný řád střídání. Chvíli prohlížíme mlýnské kameny, vodní kola a náhony a poté se koupeme v tůních opodál.

Jedeme na brambory

Nalézáme na vlečku za traktorem, pekař startuje svůj pekelný stroj a vyjíždíme. Jakmile opustíme asfaltovou cestu, div si nepřekousneme jazyk. Lepší jet na splašené koze pozadu! Konečně vystupujeme, s lehce natlučeným pozadím, u bramborového pole. Políčka tu mají tvar úzkých pruhů, často i na svazích, neboť krajina je tu výrazně kopcovitá. Sklizeň začíná pokosením trávy a plevelů, které rostou na poli. Následně se brambory vyorávají pluhem taženým koňmi. A pak přichází naše chvíle. Vybíráme do kbelíků, plníme pytle a nakládáme na vůz. Za námi jdou ženy s motykami a řádky ještě překopou, aby tam žádná brambora nezůstala.

Po několika hodinách práce pod balkánským sluncem nám pořádně vyhládlo, takže rádi slyšíme volání k obědu. Většina zdejších lidí má pole daleko od vesnice, takže si jídlo vozí s sebou. Čekáte-li několik namazaných krajíců, jste na omylu. Jí se tady stejně poctivě, jako se pracuje. Sedíme okolo několika chlebů, bochníku domácího sýra, hrnce vypečeného masa, rajčat a dalších pochutin. Zapíjet můžeme vodou, mlékem od pekařovic krávy či jejich kořalkou.

Babička na poliBabička na poli

Okolí vesniceOkolí vesnice

Nedělní mšeNedělní mše

S námi tu sedí pekař a jeho žena, jejich dvě dospělé dcery a manžel starší z nich. Tito spojenými silami obstarávají chod pekárny, provozují obchod, ubytovávají turisty a vaří jim i obdělávají pole. Kdy spí nechápeme, tedy tušíme že některé dny skoro vůbec. Potom jsou tu dvě babičky, obě ve věku, že by u nás již mnoho let pobíraly důchod. Tady místo toho vykopávají brambory. Tomu říkám aktivní stáří!

Dojídáme oběd a přesouváme se na druhé pole. Posekat, vyorat, vybrat, překopat… Co zbývá? Ještě naložit posekanou trávu na vůz, doma poslouží jako krmivo pro dobytek. Zpátky jedeme na koňském povoze. Narozdíl od traktoru to není jízda hrůzy a zvuk rolniček příjemně uspává…

Hrabání sena

Další den jsme byli domluvení s manžely Maštalířovými, že jim pomůžeme hrabat seno. Po příchodu na jejich hospodářství jsme se nedokázali ubránit vydatné snídani. Prý bychom neměli dost energie, a tak jsme zdlábli polévku a míchaná vajíčka. Konečně zapřaháme dva krásné koně do vozu a vyjíždíme. První zastávka je u studny. Sice je ve vesnici vodovod, ale tradice velí cestou na pole vytáhnout rumpálem vědro ledové vody a naplnit ji do lahví. Na louku se senem to není tak daleko jako na brambory, ale stejně jsme se projeli pěkně. Gerník je totiž docela velká vesnice, takže některé polnosti jsou pěkný kus cesty. Další zajímavostí je, že každá rodina má půdu na různých místech, většinou ve zcela jiných směrech. Dědictví se holt rozdělovalo a spojovalo.

Vybírání bramborVybírání brambor

Bereme do ruky hrábě a kupíme seno. Louka je to parádní, v seně je spousta kvítí, cvrkají cvrčci, dokonce jsme viděli kudlanku nábožnou. Při práci povídáme a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí. Pan Maštalíř je kovář, teď už jen ková koně, ale dříve vyrávěl řetězy, vrata, ploty i celé vozy. Kromě toho přečetl staré kroniky, dokáže poutavě vyprávět o historii českého osídlení. S paní si zase vyjasňujeme význam některých slov. Třeba krně je sele a se stromy a keři je to úplný zmatek. Smrku tu říkají jedlička, borovici smrk, ostružinám říkají maliny a když mluví o ostružinách, znamená to šedomodrý ostružiník ježiník.

Sytý oběd nás dneska už tolik nepřekvapil. Odpoledne ještě trháme švestky v sadu pod loukou. Slívy se tu pěstují ve velkém a pálí se z nich místní kořalka. Většinou se destiluje na necelých dvacet procent, taková se tu pije ve velkém. Silnější, dvakrát pálená, je spíše pro hosty a na četné slavnostnější příležitosti. Nakonec se vracíme na louku a dáváme seno na vůz. Nějakým zázrakem se tam vešlo všechno, ale cestou domů musíme vůz svými těly vyvažovat, aby se nepřevrátil. Po příjezdu domů práce nekončí. Musíme seno naházet na půdu a ušlapat. Horký vzduch pod střechou se zvířeným prachem by se dal krájet a seno už máme v nose, uších, pod tričkem, prostě všude.

Uvědomujeme si, že místní lidé takto pracují každý den, od jara do podzimu a od dětství do stáří. Obdivujeme je ještě více.

Festival české kultury

Shodou okolností jsme v Gerníku zrovna v době konání festivalu české kultury. Tato akce má už několikaletou tradici. Je nejen zpestřením života krajanům, ale (a to hlavně) magnetem, který přitahuje návštěvníky z Čech. Ubytovávání turistů je pro místní výrazným přilepšením, pro některé rodiny téměř jediným zdrojem peněz. A jak takový festival vypadá? Přes den zaplnily náves stánky s místními řemeslnými výrobky, zároveň se v kamíně (což je kulturní dům) hrálo divadlo a vystupoval místní taneční soubor.

Hlavní festivalový večer se na pódiu na školním hřišti vystřídalo množství kapel, které přijely z Čech, Moravy (to hlavně) a Slovenska. Žánrové složení bylo dosti pestré – no posuďte sami: Třehusk (staropražské a lidové písně z Poberounska), Gajdošská muzika ze Starého Poddvorova (moravský gajdošský folklór), En&Kapela (šanson/folk/jaz­z/pop z Brna), Helemese (trash-folk z Kyjova), Jana Lota (slovenská zpěvačka s vlastním, těžko pojmenovatelným, stylem), Liwid (pop-rock z Ostrova), Propaganja (world music z Hrušovan u Brna) a cimbálová muzika Kubíci.

Vedle toho se hrálo, stejně jako další dva večery, v místní hospodě. Pokaždé se na scénu dříve či později dostali Kubíci společně s Gajdošema a svým zpěvem, houslema, violou, cimbálem a basou nadchli jak turisty, tak místní. Alespoň co jsme se ptali mladých krajanů, tak vyjadřovali obdiv k umění houslistů a cimbalisty a vydrželi poslouchat produkci celý večer, ale když hrála venku místní Bohemia, nikdo je vevnitř neudržel.

A co jsme ještě dělali? Štípali jsme a rovnali dřevo pro místní pekárnu, jeli pro švestky na vzdálené rumunské salaše, neboť v Gerníku se jich letos urodilo málo, natrénovali dojení krávy, viděli kování koně

Každopádně dny na malých políčkách uprostřed hor utekly až moc rychle a přišel čas vyrazit domů. Nejen se zásobami domácího sýra a slivovice, ale i se spoustou nových dojmů, postřehů a dovedností a nadějí, že se sem zase vrátíme.

Během expedice jsme také natáčeli krátký dokumentární film o životě v Banátu. Více informací a termíny promítání naleznete na http://film.pavucina.org/

Zdobená stavení


16.05.2011, Jiří Vackář


Diskuse


Jirka
Jirka
Skvělej nápad! Tento způsob trávení léta zdá se mi mnohem lepší a užitečnější pro poznání Banátu (než návštěvy "alá safari").
30. 05. 2011, 08:47:28

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

RECENZE VYBAVENÍ

... z webu SvetOutdoru.cz