Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Čeští vojáci v podzemí slovinského Krasu

Čeští vojáci v podzemí slovinského Krasu

Za první světové války probíhaly ve slovinském Krasu těžké boje. Jakou stopu zde zanechali čeští vojáci? To zkoumala česká výprava podpořená Expedičním fondem.



O tom, že před dávnými lety probíhala v Evropě 1. světová válka, ví asi každý. Stejně tak jako že se jí zúčastnili i čeští vojáci. Ovšem zatímco legionáři jsou již devadesát let vynášeni téměř do nebe a dodnes se pějí ódy o jejich hrdinských činech, vojáci stojící na „špatné" straně fronty zůstávali v pozadí. To ovšem neznamená, že by svým hrdinstvím za legionáři nějak zaostávali. Až v posledních letech se tento dluh na českých vojácích v rakousko-uherské uniformě snažili svými knihami splatit dva Josefové, Fučík a Vričan.

Jedny z nejtěžších bitev probíhaly na Sočské frontě v oblasti Krasu ve Slovinsku, kam vedla i naše cesta.

V Nové Gorici sjíždíme z dálnice. Nová Gorica je opravdu nová, s velmi krátkou, ale zajímavou historií. „Stará" Gorica byla historicky slovinské město, ovšem během úpravy hranic po druhé světové válce připadla Itálii (podobně jako Terst a většina historicky slovinského pobřeží Jaderského moře). V 50. letech si proto Slovinci (resp. Jugoslávci) postavili Gorici novou, v bezprostřední blízkosti hranic a tudíž i staré Gorice. Při pohledu z okolních kopců tak člověk vidí na první pohled obyčejné město s historickou částí na západ od železnice a novou výstavbou na východ. Jediným rozdílem oproti klasickým městům je ten, že východní část je slovinskou Novou Goricí, zatímco západní je dnes italská Gorizzia.

Cíl naší cesty leží ovšem ještě dalších dvacet kilometrů východněji, na západním okraji planiny Kras, na 64 km2 občiny Kostanjevica-Miren, s malými, ale malebnými vesničkami Temnice, Vojščice, Novelo, Sela na Krasu, Lipa atd. Tato oblast pro nás není neznámá, již deset let zde mapujeme jeskyně a troufám si říct, že zdejší terén známe lépe než většina místních. Tentokrát ovšem máme jiný cíl než jeskyně. Zdejší oblastí probíhala Sočská fronta a na pozůstatky po 1. světové válce narážíme doslova na každém kroku. Jedná se o zákopy a kaverny, vojenskou výzbroj a výstroj, ale i munice od nábojů do pušek až po metrové granáty. Další dvě expedice chceme věnovat dokumentaci nejdůležitějších podzemních vojenských objektů a pátrání po stopě českých vojáků.

Z archivních materiálů víme, že se ve zdejší části fronty pohybovali převážně Maďaři, ale působily zde i české pluky Čáslavský 21, Pražský 28, Benešovský 102, Písecký 11, Kroměřížský 25, Vysoké Mýto 98 a další.

A rozhodně se nedá říci, že by zde pouze paběrkovaly. Ještě dnes, řeknete-li před slovinskými znalci a fandy 1. světové války, že jste Čech, pokývají uznale hlavou.

Socha v Lokvici, Slovinsko

Jednou z našich naivních představ bylo, že bychom zde mohli najít nějaké potomky českých vojáků. Temnický obyvatel a jeskyňář Robert Pahor se nám snaží v našem pátrání všemožně pomoct a po několika dnech přináší zprávu, že pratetička jistého pana Spáčala z Vojščice se vdala za českého vojáka. S panem Spáčalem se scházíme v baru ve Vojščici (Vzhledem k tomu, že vesničky v této části Krasu mají v průměru kolem sta obyvatel, je vždy jedna hospoda pro několik vesnic. Do těchto hospod a samozřejmě i v noci zpátky se jezdí zásadně autem a na dotaz, jestli se nebojí policie, místní jako jeden muž odpovídají, že policie v noci na Krasu spí.) Naše setkání s panem Spáčalem ovšem končí zklamáním. Jeho tetička si sice vzala českého vojáka, ale bylo to až za druhé světové války, když se s ním seznámila při posluze někde u italských Benátek a dodnes žije u Šumperka. Jak později zjišťujeme díky rozhovorům s místními a studiem archivních materiálů, pro vojáky bylo nesmírně těžké zanechat na Krasu svou genetickou stopu, neboť nejen na území obranných linií, ale i v zázemí byla přítomnost civilistů nepřípustnou a všichni původní obyvatelé byli evakuováni. Zajímavou informací pro nás je, že tito vysídlenci byli evakuováni mimo jiné i do jižních Čech.

S představou českých potomků jsme se tedy rozloučili, ovšem našli jsme jinou, a nutno říci, že dost nečekanou, stopu po českých vojácích. Porost Krasu tvoří místy neproniknutelná džungle ostružiníku a i člověk jinak naprosto distingvovaný, beznadějně uvězněný mezi píchavými pruty, pronese několik neslušných slov. Jaké tedy bylo naše překvapení, když nám Rogelje Jože zvaný Generál řekl, že podle vyprávění jeho dědečka na Krasu nikdy ostružiny nerostly. Až za války je dostávali z domova v dřevěných krabicích čeští a maďarští vojáci, kteří je samozřejmě jedli a stejným způsobem, jako to dělají ptáci, pak roznášeli semínka po Krasu.

Kaverna, Slovinsko


Na Soči probíhala klasická zákopová válka a s jejími pozůstatky se zde setkáváme stále. U Kostanjevice končilo 3. rakousko-uherské opevnění sestávající v počátku pouze ze zákopů a zátarasů z ostnatého drátu. Zákopy a ostnatý drát ovšem mohly pozice ochránit pouze před přímým útokem. Problémy ale nastaly při bombardování. Obě strany fronty byly vystaveny neustálému bombardování nepřátelskou stranou. Takový granát pak vytvářel dvojnásobnou zkázu. Velmi nebezpečné byly samozřejmě střepiny z granátu. Ovšem dopadl-li takový granát na skálu či škrapové pole, byly výbuchem vylomeny ve vápenci ostré odštěpky, které byly stejně nebezpečné jako samotné střepiny. V dobách relativního klidu přerušil klid zákopů pouze občasný výbuch granátů. Po celé sočské frontě se ovšem událo celkem 12 hromadných útoků italské strany, tedy 12. tzv. sočských bitev a každé předcházelo několikahodinové bombardování rakousko-uherských pozic. Rekordní byla v tomto ohledu 3. sočská bitva, při které ostřelovali Italové rakousko-uherské pozice nepřetržitě plných 70 hodin.

Jediným bezpečným úkrytem před granáty bylo podzemí, a proto není divu, že obě strany od počátku budovaly systémy podzemních kaveren.

Kaverny byly rozmanitých tvarů a velikostí. Taková nejrozšířenější kaverna má nejčastěji dva (ale může mít i tři až čtyři) vchody. Důvod je samozřejmě nasnadě. Vchod může být po dopadu granátu zavalen a v případě jediného vchodu by tak zůstali vojáci v kaverně uvězněni. Za vchodem následovala několikrát zalomená chodbička (jako ochrana před střepinami), která ústila do rozlehlejší, ubytovací prostory, kde se mohlo ukrývat až několik desítek vojáků.

Pro Slovince jsme ovšem mapovali i tzv. Krompirjevu jamu u Temnice. Jedná se o poměrně rozlehlou jeskynní prostoru o rozměrech 27×21×6,5. Ta byla původně otevřená pouze 6 m dlouhým komínem a přístup byl možný pouze po laně. Z tohoto důvodu byla Krompirjeva jama ideálním skladištěm proviantu, hlavně brambor, které ji daly i jméno (Krompirjeva jama = bramborová jeskyně).

V zimním období na přelomu let 1916-1917 byl do jeskyně vyražen boční vchod a Krompirjeva jama byla přeměněna v podzemní kasárna. V těch byl vybudován úkryt pro 8 oficírů se sluhy a tří až čtyřpatrové postele pro 500 vojáků. Původní stropní vchod byl osazen periskopem, kterým bylo možné sledovat dění na Krasu. Dále se zde nacházela telefonní centrála, kuchyně, vodní rezervoár, sklad střeliva, velitelská místnost a sanitární zařízení. Temné a vlhké kaverny působí už při pouhé návštěvě velmi ponurým dojmem. Ten se ještě znásobí při několikahodinovém pobytu zde při jejich dokumentaci. Je těžké si představit, že vojáci zde trávili celé dny, týdne i měsíce.

Samozřejmě tak jako se do kaveren ukrývali vojáci, nacházelo se v podzemí i mnoho dalších strategických zařízení jako sklady menáže, muniční sklady, ale i nemocnice. Tak například nemocnice ve Vojščici byla ve skutečnosti podzemní tunel s vybetonovanou podlahou, velký tak akorát na řadu postelí a úzkou uličku. Už při krátkém pobytu zde nepřekvapí, že nejčastější příčinou úmrtí v takových nemocnicích nebylo zranění z boje, ale španělská chřipka.

Z vojenské výstroje a výzbroje nacházíme nejčastěji plechové láhve na vodu, jídelní misky a překvapivě i filtry od plynových masek. Až později se dozvídáme pravý důvod. 1. světová válka je všeobecně považována za první válečný konflikt, při kterém byly použity chemické zbraně. Proti tomu stojí názory, že chemické války probíhaly už od starověku, kdy bylo běžnou praxí trávit studny. Ovšem chemikálie jako přímý prostředek boje byly použity právě až během 1. světové války. Stalo se tak v roce 1915, kdy zaútočili německé jednotky proti britským a francouzským pomocí chlóru. Tento první útok byl ještě dost neumělý, jelikož Němci čekali na příznivý vítr a poté otevřeli lahve s chlorem. Takový útok šel samozřejmě použít pouze na krátkou vzdálenost a běda, obrátil-li se během útoku vítr. Po těchto nesmělých počátcích už na sebe vynález chemických granátů nenechal dlouho čekat a nejen chlorové, ale i fosgenové, kyanovodíkové a od roku 1917 i yperitové granáty tvořily základní arzenál všech válčících stran. Proto není divu, že mít neustále po ruce plynovou masku bylo jednou ze základních podmínek přežití. Nevybuchlé chemické granáty není těžké najít na Krasu ještě dnes a poznají se podle barevného proužku.

Zákopy, Slovinsko

Ale abychom se vrátili k těm Čechům. Asi 6 km ZZS od Temnice ležel vojenský tábor Segeti. Jednalo se jednak o velmi důležité zásobovací centrum rakousko uherské armády, ale také o místi odpočinku vojáků bojujících v blízkosti jezera Doberdo. Tábor byl v provozu od počátku války až do roku 1916, kdy se dostali Italové na dostřel a tábor byl přesunut dále do zázemí. (Podle archivních pramenů byl uprostřed tábora vchod do hluboké propasti, bohužel, ani dlouholetá snaha místních jeskyňářů zatím nevedla k jejímu znovuobjevení.) V táboře pobývali mimo jiné též vojáci výše zmíněných českých pluků. Naprostá většina těchto vojáků zůstane již navždy v anonymitě, ale najdou se i výjimky, ovšem o tom až dále. Přes tábor Segeti se dostáváme do vesničky Lokvice, kde nás očekává pan Marušič. Pan Marušič je znalec místní části Krasu a historie 1. světové války a mimo jiné se podílel na naučné stezce po pozůstatcích po 1. světové válce, tzv. Puti míru. Setkáváme se v útulné restauraci jeho penzionu, kterou zdobí dechberoucí sochy vytvořené z nalezené vojenské výzbroje a výstroje. Vzhledem k tomu, že Slovinci jsou obecně velmi vstřícní a přátelští lidé, dostáváme od pana Marušiče velmi zajímavou přednášku v jeho vinném sklepě. Při odchodu nás ještě zavede k jedné z tabulí naučné stezky k lokvické kapličce. Na tabuli k našemu překvapení nacházíme kompletní opis části deníku českého vojáka Václava Kasala, kde je psáno: „Dosud jsem ještě vlastně neviděl zákopy. Ale to se změnilo. Nový rotmistr ke mně nebyl shovívavý, posílal mě s vojenskými potravinami do zákopů také 2 krát nebo 3 krát týdně..... Šlo se z tábora po západu slunce. Po silnici okolo vísky Lokvice, prázdné, vystěhované. Za touto dědinkou byla rozcestní kaplička s obrazem p. Marie. Kdykoli sem šel do zákopu, vždy jsem vroucně pohladil zrakem obraz ten a myslil: zda se pak spolu zas pozdravíme, až půjdu nazpět ze zákopu. A kdykoli sem šel zpět, zbožně jsem pohlédl k obrazu tomu."

Pan Kasal měl vlastně dvojnásobné štěstí. Kromě toho, že má touto tabulí postaven pomník, podařilo se mu útrapy války přežít a zemřel až v roce 1928 ve věku 47 let.

Bohužel, našlo se mnoho vojáků, kteří takové štěstí neměli, a téměř v každé vesničce se nachází vojenský hřbitov. Tyto hřbitovy byly až donedávna v katastrofálním stavu. Hroby byly původně osazeny patkou z velmi nekvalitního betonu a do této patky byl postaven kříž ze stejného materiálu. Na každém kříži byla připevněna kovová destička s narychlo vyleptanými jmény a datem úmrtí, vždy pro tři vojáky v každém hrobě. Zub času zanechal na hřbitovech svoji stopu a ještě nedávno se jednalo o zarostlé plochy se vzácně stojícími osamocenými kříži, obehnané kamennou zdí. V posledních letech dochází i díky penězům z Evropské unie k obnově těchto hřbitovů a oběti války tak mají znovu důstojné místo odpočinku. Většina hrobů dnes ovšem zůstává anonymních.

Nejvíce hřbitovů leží v okolí vesničky Brlje, kde stávala jediná kamenná nemocnice pro celý Kras. Malým zázrakem bylo už to, když se raněným podařilo přežít i několik desítek kilometrů dlouhý transport z bojiště do nemocnice. Pro nás nejzajímavější je ryze český hřbitov v blízké Dutovlje, na kterém leží pochováno 3 000 českých vojáků.

Čte-li člověk o místech a dějích zákopových válek, o utrpení vojáků, nepříjemně ho mrazí. Ovšem teprve když osobně tato místa navštíví, naplno si vše uvědomí. Dokumentace pozůstatků bojů 1. světové války je zajímavá a poučná práce a jistě tato místa ještě mnohokrát navštívíme.


10.08.2009, Michal Hejna


Diskuse


Dobrý den, prosím pana Michala Hejnu, autora článku Čeští vojáci v podzemí slovinského Krasu, jestli by mě mohl kontaktovat na e-mail: didiroman@seznam.cz
11. 02. 2011, 08:03:42
Dobrý den. Můj děda Josef Hemyš, nar.23.6. 1900, bytem Zámostí 14 (Písková Lhota u Mladé Boleslavi). Narukoval jako 17 letý. Mluvil o nějakém"Zmrzlém kopci", kam nosili zásoby.Když nastala obleva, tak je zavalila lavina. Mnoho jich našli a odtahali do nějaké stodoly a ti co jevili známky života se dostali do lazeretu. Děda zenřel 12.4.1973. Nechtěl o válce mluvit. Dlouho se z nachlazení léčil. Vím, že k tomuto mělo dojít v Itálii. Po vyléčení dosluhoval r.1920 voj.službu u čs. pěšího pluku č.2, 11 rota 3 četa v Litoměřicích. Vás bych chtěl požádat, zda by nešlo zjistit, kde by se kopec mohl nacházet, nebo kde mohl děda bojovat. Děkuji. Zdeněk Novotný.
05. 01. 2015, 14:15:47
bezdomovecpt
bezdomovecpt

Mluvil o Mrzlem vrhu, který se nachází u Tolmínu Vrh je vysoký asi 1330 m. Vedje něho je Vodil vrh, kde taktéž bojovali češi.

04. 07. 2016, 21:52:54
bezdomovecpt
bezdomovecpt

Mluvil o Mrzlem vrhu, který se nachází u Tolmínu Vrh je vysoký asi 1330 m. Vedje něho je Vodil vrh, kde taktéž bojovali češi.

04. 07. 2016, 21:53:00

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ