Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Hory, kde se chodí jenom dolů!

Hory, kde se chodí jenom dolů!

Takový parádní sestup na nejvyšší vrchol, kdo by po něm v koutku duše netoužil. Že to zní jako nesmysl? S dobrou náladou a teorií rezonance je všechno možné. A když navíc jako první uhodnete, o jaká zázračná pohoří se v článku jedná, odměna redakce vás nemine!



Vzhůru dolů!

„Chládnem," zaskřípal zuby Lucík. „Hněme se! Přece nechcete ve výpravě chladnou ženu!"

„Lepší chladná žena, než teplý soudruh!" ozvalo se z plné pusy Delissy. Vždyť i věčný sestup je náročný a musí se dělat pravidelné přestávky!

Na základě „teorie rezonance" (vysvětlím později) byla poprvé v dějinách objevena hned dvě pásma hor, kde se chodí zásadně z kopce!  Je mi jasné, že nad touto novinkou rozhodně nejásají takzvaní ´chroničtí koleňáci´, zato těžkotonážní nížinné typy právě dostávají svoji jedinečnou šanci! Vzůru dolů!! Vzdůlu do hor!

A kdepak, že ta dvě bájná horstva leží? Inu, tajemství se nemůže vytrousit jen tak zadarmo! Čtěte a hádejte! Budu napovídat jako o život! Vždyť jsem tam jako o život dřela stále z kopce! Na prvního hadače, čeká překvapení redakce!

To je tak - vemte si do týmu filosofa, umělce, hlodavce a tři baby a hned se píšou dějiny! Náš filosof byl náčelníkem výpravy, hlava pomazaná, objevitel hor a autor celé teorie rezonance. Náš umělec, básník, dlouholetý písničkář načerpal v tak neobvyklých horách tolik inspirace, že bratrům Grizzly Brother hrozí vážná konkurence! Hlodavec se jmenuje Bobr, a ptejte se ho na jakékoli důkazy, zda se šlo vážně jenom dolů, všechno vám odkýve. Je cvičený, spal totiž v jednom stanu s babskou polovicí výpravy...

Cesta k prvnímu horstvu není vůbec krkolomná!

Za objevem jsme museli vyrazit na jih! „Teda posádko, jak tak koukám z okýnka, buď se nám to Brno tak rozvinulo, nebo Rakousko šeredně upadlo!" Zklamaně zamumlal umělec nad fádností globalizované Evropy. Snad aby výhled z okénka nekazil jeho fantazii, začalo hustě pršet. Brnk, frnk, stěrač se vymrštil v tykadlo! Zrovna na dálnici ve stotřicítce se to krapet nehodí, když řidič nic nevidí. Na prvním odpočívadle byl stěrač připlácnut a odborně ošetřen izolepou, ale ouha. Jen co se nám to rozjelo, brnk! Odpočívadlo. Brnk.Odpočívadlo. Brnk!

„Už to mám," zvolal filosof! „Nefunguje nám adheze!" Básník se rozzářil! Konečně prorazilo nudu dálnice něco tvořivého. Adheze. Že by nové sprosté slovo? Z pozice suchých sedadel zvědavě vykukujeme přes palubku, jak promoklý filosof plýtvá posledními kousky izolepy na ustřelené stěrače a nasloucháme první teorii naší výpravy. Filosofově teorii adheze. Adheze, neboli snad jakési tření gumy o sklo, byla narušena a tím se stěrač zadrhává a lítá v lijáku místo po skle vzduchem. Může za to údajně filosofova drahá polovička, jež omyla sklo auta ňákým novým Prontem, či co to bylo. Mladičká žena se brání. Ostatně už jste někdy viděli dívku, která neřekne poslední slovo? Situaci zachraňuje umělec (zkušený, již také krátkodobě ženatý) a vykřikuje: „Myslela to dobře! Přece se u specielních přípravků neočekává, že budeš šmejdit gumou po skle!" V mžiku si dále všímá cirkusu u řeky a obratně mění téma: „To zase budou lovit slony z vody...." A tak vznikla první píseň výpravy: „Sloni plavat umí! Na rozdíl od gumy!"

Navzdory opakované obraně manželky, snad až příliš opakované, zavelel filosof: „Umýt okno! Umýt adhezi! Jakýmkoli saponátem!" „Že to umytí ale pomohlo," liboval si posléze. „A nebude to tím, že přestalo pršet?" špitl básník neohrabaně do ticha zadních řad.

Hory pro básníky

Většina neomalených poznámek našeho umělce na palubě byla vlastně velmi milá. Poznámky z básníkových úst totiž vznikají ve verších. Tak třeba můj zvýšený pitný režim se v horách odrážel na častější nutnosti kontroly křoví okolo, pokud to křoví zrovna nadmořská výška vůbec umožňovala. To básníka tak inspirovalo, že další písně výpravy na sebe nedaly dlouho čekat: Píseň druhá:

„Na hranicích kosodřeviny, zahlédl jsem půlky Eviny..."

Netrvalo dlouho, i básník marně hledal křoví, a tak vznikla píseň i pro pány:

„Vylezu si na kopec, otevřu si poklopec!" či

„Nejezděte lidi na Ural, náš zájezd to tam všechno počural..."

(Pozor tato geografická nápověda byla použita pouze za účelem verše.)

Bílé skály, azurové nebe, jen řeky ani potůčku tu není. V srpnu už dávno vyschly, jen zastíněná hlubší jezera ještě drží. Samosebou, plavky nemají v krosně co dělat, alias nejsou nezbytné k životu. A navíc, kdo mohl v tak nestabilních horách čekat tropy? Když dva dny zpátky sněžilo?

„Do jezera? A nazí?" pohoršuje se jemná duše umělcova.

„Skrýváš snad nějaký velký taj?" šťourám do jemné duše.

„ No, není to žádný taj, a pokud jde o tohle horské jezero, tak rozhodně nebude velký!"

„Bude to jinotaj!" Rozuzluji hádanku.

A jak si tak jinotajíme, zjišťujeme, že ostatní turisté s oblibou volí tento břeh k svačinové zastávce, či k meditaci. Jeden takový mladík budhista se usadil přímo 3 metry od našich svršků a hleděl jak lotosový květ na ten širý svět celou hodinu. Ovšem opravdu nehnul ani brvou! Věřím, že vážně meditoval! Nebo oslepl, těch přírodních útvarů kolem! Hory jsou to krásné, škoda jen, že je tu čím dál víc plno! Bodejť, kdo by se štrachal všude jinde do kopce?

Z kopce je hic

Nápověda zásadní

Horstvo první uhádnete jako malinu, otázka je jenom, po které ze sedmi následujících nápověd. Jestli už po první, jste génius!

1.Při balení padl váhavý dotaz: „Mám brát těch pět banánů?" „No jasně, co když potkáš opičku!"

2.Litřík mléka nám v horách prodali za nehorázných 5 místních šušňů! Za to byste u nás pořídili 7 chlebů!!!

3.Poslední noc před ústupem z hor nedorazilo na naši chatičku celých 70 důchodců zároveň, jež si chatu zamluvili. Strávili jsme tak báječný večer, jen my a personál kuchyně. Bez hudebních nástrojů jsme hrdě odzpívali veškeré sprostonárodní písně, i na hymnu došlo, a že se ti „cizáci" občas i chytli!

4.Těžko říci, zda dostupnost chat výpravě prospěla či nikoli. Noc co noc chytl náš básník  novou fóbii z uzavřených prostor. První noc nespal z výškové nemoci, druhou noc chytl klaustrofóbii z příliš zešikmené střechy centimetr nad čelem, třetí noc chytl fóbii z lampy, jež nešla zhasnout. Se spacákem se zoufale píďalkoval do nejtemnějších koutů noclehárny, aby se ještě zoufalejší vracel zpět se žalováním, že tam v tom zadním rohu si někdo spletl naši hru do deště - minipetang za minipeting. Není proto divu, že básník po tolika nočních strastech přišel i o verše. Místo nich mi k ránu povídá: „Ježíš ty vypadáš! Viděl jsem takový obraz... jmenoval se hlava medůzy..." Víte, mé vlasy mají ten dar, že drží tvar. Básník nikdy neviděl kudrny do stropu. Asi doma nepěstují kořenovou zeleninu. Proto se domnívám,  že spaní pod širákem a v čepicích by nejenže skříplo medúzám ocas, ale především přineslo poklidné spaní básníkovi. Jenže ono se tu kempovat pod pokutou nesmí. Ne že by to byla překážka, ale člověk by tu a tam měl něco dodržovat. Působí to dobře na duši.

5.Měli jsme v týmu tři dívky. To se mnemotechnicky velmi hodilo k názvu hlavního vrcholu a noc pod ním odvodil básník briskně status noci: trigamie. Bohužel jsme dostali dvouposchoďovky.  Koneckonců jeden můj tajný známý, říkají mu Hemingway :-), se má teď ženit a v rámci úspor spí novomanželé také na dvoupatrovkách. Tak nechápu, že jsme to s tou trigamií tak prošvihli. Chyba ve fantazii!

6.Hledajíce koupaliště pod horami, našli jsme! Cedule ´Pokopaliště,´ tam to musí být!! A vida, on to hřbitov! Ze záhrobí našeho vozu už se jen zklamaně ozvalo: „Ale kdybyste holky vlezly do plavek, tak tam budou samé hezké kůstky!"

7.Přišla doba, kdy se básník musel odpojit. Při přejezdu z jednoho horského pásma do druhého se s námi rozloučil posledním veršem:

„Sláva, sláva, sláva,

pod námi teče ????,

čůrá do ní kráva,

hladinu tím nadzvedává."

Horstvo druhé - narostou vám bicáky do 50 vteřin!

Vstoupili jsme do dalších hor o půl dne cesty dál. A hleďme, teorie rezonance zasáhla až sem! Pořád z kopce. Jenom z kopce! Nahoru i dolů z kopce!

Básníka vystřídala nová krev - Bobr. Bobr byl radostí bez sebe, že nás vidí. Bodejť. V práci měl den blbec - přišel samý blbec. Ve vlaku to vypadalo jak na školení nacistů - nikdo netušil, kde maj dveře fotobuňku a vůbec, proč prý v této zemi furt hledají na cedulích toho pana Zimmera?

Básník nás opustil s velkým pravým bicákem. (Píchla ho vosa.) Bobrovi záhy po příjezdu narostl velký pravý bicák. (Píchla ho vosa.) Taky mu narostl krk, ucho a malíček. (Píchla ho vosa.) Vos jsme se v druhém pohoří těžko zbavovali. Jakožto chodící zdroje jediné vody široko daleko, jsme se stali prima zpestřením na nápojovém vosím lístku. Nenapadlo je nic moudřejšího, než zalézat si pod rukávy navlhlých triček nebo sedat na salám u pusy, pokud možno v počtu tři plus jedna v náletu. A zaplať pánbůh, že oproti očekávanému vedru se přihnal uragán. To už holky v luftu neukormidlovaly a to vám povídám, my i se svými sedmi litry vody v batůžku jsme kormidlovali velmi neohrabaně. Filosof vánek zhodnotil slovy: „Tohle je na bundu, pokud možno s kotvou!" Tento vítr tady místní domorodci dobře znají a dokonce má i své jméno! Není to blizard, ale začíná stejně!

I když mapa naznačovala nekonečně mnoho nádrží na vodu, ukázalo se, že se jedná jen a jen o kdysi dávno užívaná napajedla pro dobytek, vytesaná do kamene, do kterých musí napršet, aby se z nich dalo pít. A v létě tu prší tuze málo na napojení turistů. Proto jich tu chodí jako šafránu. Proto máličko kdo měl tu čest projít úchvatnou „kamennou galerii," jež u nás nemá obdoby. Monstrózní skalní lezecké útvary, kde s lehkostí odhodíte krosnu na dvě hodinky u cestičky, aniž se zalamujete schovávat ji do křoví. Vždyť už jste dva dny nikoho nepotkali! Bloudilo by se tu všude královsky, díky bohu, jakási stará značka stále vede vaše stopy až  na občasné úlety, a to buď úlet s krosnou o 10 metrů po směru větru nebo různé zkratky typu: ´Okolo hada´, ´Okolo stáda rozezlených býků, protože Janča chodí v červeném´, či horská zkratka nejčastější ´Okolo dokola - značka se ztratila.´ Jestliže v severní části pohoří není údajně se značením či vodou vetší problém, jižní hřeben je značně dobrodružnější a zcela opuštěný. Vodu najdete pouze ve stařičkých studních u rozpadajících se osad, ale nemůžete na to spoléhat. Tak proč sem vlastně jezdit? Pro ta jedinečná panoramata, která nelze srovnat s žádným pohořím tohoto kontinentu. Nekoukáte totiž jenom na hory, ani do nížiny, ani na pláně, ani na mraky, ani na osady v údolí, ani na inverzi v údolí, koukáte na? Masy vody v západu slunce poseté tečkami ostrovů. Třeba až z výšky Sněžky. To proto se sem lopotíte. Protože vaše diagnóza zní - nevyléčitelný romantik.

Teorie rezonance

Náčelník poručil všem dovést na zdar výpravy sedmičku velmi kvalitního červeného. Násobeno účastníky, měli jsme drobnou převahu nápoje, zohledňujíc fakt, že zásobu je třeba hodnotově zpracovat hned první večer. Kdo by se táhl se sklem do hor, stačí, že už nesem ty banány pro opičky... Hodnotné víno jsme hodnotně zpracovali a ten večer vznikly ty nejhodnotnější myšlenky výpravy. Bodejť ne, vždyť ve víně je pravda! S filosofovou teorií rezonance rozlousknete v životě naprosto všechno! Posuďte sami:

Vemte do místnosti pět rozesmátých dívek a jednu náladovou slečnu. Zkrátka pět rosniček a ropuchu... Vejděte do místnosti po dvou hodinách a rozhlédněte se. Začla se ropucha laškovně bavit? Anebo chodí rosničky střídavě za ropuchou, obětavě přistupují na její nálady a soucitně všechny propadají hysterii? Sázím gatě, že najdete minimálně ropuchy už tři.

Člověk přejímá nálady. Můžete mít v pracovním kolektivu jediného bručouna a dřív nebo později rozčílí i fouska na skateboardu, co fičí okolo na mariánce, a kterému má být zrovna všechno jedno. A naopak, můžete mít v kolektivu jedinou květinku se zvonivým smíchem a uvidíte, kolik očí okolo se po chvíli minimálně rozjasní.

Lidská nálada se přenáší. Odráží se od věcí. Rezonuje v prostoru. Není proto divu, že člověk podvědomě vyhledává za kamarády a partnery veselé pohodáře. Kdo vyhledává náladová kůzlata z výkladních skříní je vůl. Zjistí to časem. Až bude tak rezonovat, že se od věcí bude odrážet nejen nálada. Protože dokud má váš partner či vaše okolí smysl pro legraci, neexistují problémy. Resp. jsou hravě řešitelné.

A jsme u jádra pudla. Jestliže člověk může přenášet náladu na člověka, proč by hora nemohla přenášet náladu na horu. Jestliže zvonivý smích z rožku místnosti může nakazit úsměvem ostatní lidi, může jedna hora, kterou vidíme, jak vede z kopce, nakazit ostatní hory, aby se také začly svažovat. Jestliže očividně vidíme před sebou svahy dolů, tyto svahy se mohou takzvaně odrezonovat a ovlivnit veškeré svahy, co vedou nahoru. Plakat nad mapou, že nás zítra čeká 1900 metrů výškových převýšení tak zcela ztrácí smysl, protože díky teorii rezonance si parádnější sestup na nejvyšší vrchol nemůžete představit!


24.09.2007, Redakce


Diskuse


Martin T
Martin T
Drobná "technická" k přechodníkům: hledaje - hledajíc - hledajíce. "Hledajíce koupaliště, našli jsme..." "Hledaje" pouze pro mužský rod.
24. 09. 2007, 02:14:23
Stále můžete vyhrát! Zatím do redakce dorazily pouze špatné odpovědi. Na výherce čeká v redakci nádherná kniha Nejúžasnější výstupy světa od vydavatelství Svojtka. Tak do toho, nápovědy naleznete v článku!!
26. 09. 2007, 19:51:29
Několikrát jsem navštívil Dolomity a hodlám se tam opět vrátit. Jelikož mám mírné problémy se zdravím nechci šplhat nahorů což by byla pro mne větší fyzická námaha ale přemýšlel jsem o tom zda je možné z některých vrcholů kam vede lanovka - se vracet dolů do údolí pěšky což by nebylo tak náročné. Naposledy jsem byl na Lagazuoi,u Cortiny na Monte Cristalo a v Corvaře Badii kde mne také nadchly okolní vrcholy s lanovkami. Marmoladu asi z té výšky bych opravdu nejspíše nezvládnul. Přijal bych rád tedy nějaké doporučení zda jsou nějaké možnosti navštívit Dolomity v těchto místech a nemít při tom vyšší fyzické nasazení tím že by se šlo dolů. Děkuji Vám za čas věnovaný mému dotazu.
29. 07. 2013, 14:04:07
Vojta
Vojta

Marmoláda dolů je výborný nápad...  Musím se přiznat, že se nám ho letos na Nový rok podařilo realizovat. Měli jsme na to dobrou pomůcku - sjezdové lyže. Díky tomu za dopoledne dokonce dvakrát, pak začala být na lanovce fronta a tak jsme jeli pryč. Ale zopakovali jsme si to ještě o dva dny později...

Pod tak krásné líčení cestovních zážitků nemohu odolat jedné své představě: Jak by se asi divil mimozemšťan, kdyby sledoval počínání lyžařů: Sotva se pracně různými technickými prostředky vyškrábou na kopec, hned zase frčí dolů... Aha, asi se jim nahoře nelíbilo, ne...? Ale proč se potom zase škrábou nahoru? Že by si tam něco zapomněli? Ale ne, zase jedou dolů... A tak pořád dokola... Co se s těmi lidmi stalo, že celý den jezdí pořád nahoru a hned zase dolů...? Není to choroba...?  :-)

12. 03. 2016, 14:28:21

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

RECENZE VYBAVENÍ

... z webu SvetOutdoru.cz