Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

 

 

 

SFF partneři 2017

HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Jan (Venca) Francke na SFF: Nejtěžší je ten boj sám se sebou. S hlavou.

Jan (Venca) Francke na SFF: Nejtěžší je ten boj sám se sebou. S hlavou.

Sportovec. Dobrodruh. Muzikant. To je Jan Venca Francke. Od triatlonu se dostal až k extrémním ultramaratonům. Vyzvídali jsme, jak probíhá Yukon Artic Ultra, drsný zimní závod v kanadské divočině. Reportáž ze závodu uvidte ve filmu Ven(ca).



 

 

Honzo, Venco, jak tě mám vlastně oslovovat? Jak přijde Jan Francke k přízvisku Venca?
To není vlastně moc zajímavá historka, ale kromě mámy, která mi říká Honzo, mi všichni říkají Venco. Starší bratránek je Venca, oba jsme chodili na stejný gympl, oba jsme plavali a všichni si mysleli, že jsem taky Venca. Takže spíš slyším na Venco. Ale v občance jsem Honza.

Máš rád knížky Jacka Londona?
Jo, určitě, na gymplu jsem hodně četl, tak jsem přečetl i několik knížek od něj. Ale v tu dobu mě vůbec nenapadlo, že bych se měl někdy vydávat na podobně dobrodružné výpravy.

Pamatuju si, že v knize Hnědý vlk popisuje, jak bez teploměru poznat, kolik je stupňů. A třeba píše, že při -60°C když plivneš, tak už to stihne zmrznout během letu. Je to pravda?
Není to pravda. Dokonce i čůrat se dá. Když bylo -51°C, to byla fakt velká zima, tak plivneš, dopadne to na zem a potom to okamžitě zmrzne.

 


 

Start závodu Youkon Artic TrailStart závodu Youkon Artic Trail

Závodníci si po celou dobu vezou na saních vše potřebné, včetně jídla a vody.Závodníci si po celou dobu vezou na saních vše potřebné, včetně jídla a vody.

Jak můžou být závodníci odměnění za dřinu při závodě?Jak můžou být závodníci odměnění za dřinu při závodě?

 

 

 

Prohlédněte si celou fotogalerii k článku...

 


 

Jaký jsi zažil největší mráz?
-52°C. Lepší asi ale je, si sebou teploměr nebrat. Člověk pak tolik nevnímá tu kosu.

Vypadá to, že si libuješ v extrémech. Že máš rád, když je závod co nejdelší, co nejnáročnější, v co nejtěžších podmínkách a další nej...'
To ani ne, já si spíš myslím, že mi ten zážitek musí přinést nějakou zkušenost, která mě obohatí a nemusí to být nejdrsnější a nejstudenější. Ale musí to být ten zážitek, který já hledám. Tím, že zrovna mám rád zimu a dlouhé závody, tak to tak vyšlo

Co konkrétně je z tvého pohledu extrémní právě na Yukonu?
Tak samozřejmě teplota a divočina. Ale asi nejextrémnější je samota, když jde člověk tou divočinou, je tam sám, okolo jsou vlci, máš šílenou krizi, fyzickou i psychickou, není tam nikdo, komu by ses svěřil, nikdo, kdo by ti pomohl, můžeš komunikovat jen sám se sebou. To jsou ty největší zážitky, kdy víš, že je to všechno jen na tobě. Nejtěžší je ten boj sám se sebou, s hlavou.

Taková základní otázka – jak ses k extrémním závodům dostal?
Asi je to přirozený vývoj, naši nás už od mala vedli k aktivnímu životu, jezdili jsme do hor a všude nás tahali, i když jsme nechtěli. Původně jsem dělal plavání, potom triatlon a potom jsem jednou s Honzou Kopkou, což je také takový dobrodruh, jel do Laponska a tam jsem teprve objevil kouzlo extrémních závodů, kdy člověk jde sám na dlouhou vzdálenost, a od té doby se o to zajímám.

YAU má limit 13 dní. Ty jsi cíle dosáhl za 10 dní a půl. Kolik hodin denně na trati spíš? Máš odpočinek předem naplánovaný nebo se rozhoduješ, až ti dojdou síly?
Průměrně jsem to počítal asi na 2 hodiny denně. Většinou je to tak, že když přijde krize, tak se jí snažíš překonat. Když to nejde, tak se musíš nějak vyspat, protože jinak přijdou šílený stavy, jako po nějakých kvalitních drogách. V těch předchozích ročnících jsem si to tak ale plánoval, že budu pravidelně spát, abych se právě do těch stavů nedostal, což se sice úplně nepovedlo, ale dá se říct, že jsem spal víceméně pravidelně, někdy víc, třeba 4 - 5 hodin, někdy zase míň, hodinu, někdy ani ne celou.

Vzdálenost je to nepředstavitelná, ale v dnešní době není tak ojedinělá. Co ale určitě výjimečné je - ta zima. Dá se na to nějak připravit, trénovat?
Já osobně si myslím, že se na to úplně trénovat nedá, protože když by člověk běhal třeba nahý v zimě, tak by brzy zemřel. Ale říkám si, že všeho s mírou, je zbytečné zabíhat do extrémů. Třeba já jsem při nejdelším tréninku před závodem šel zhruba 50km. Zastávám to, že je to hlavně hlava, na které záleží. Když má člověk aspoň nějakou fyzičku, tak 70% výkonu, nebo víc, je psychika. Protože člověk v sobě má neuvěřitelné možnosti a teprve tam je objevuje. Takže já si nemyslím, že je dobrý, když člověk běhá stovky kilometrů týdně, protože se potom spíš zraní a je naštvaný, že nemůže trénovat. Hlavně na pohodu, mít nějakou fyzickou zdatnost a srovnat si to v hlavě. A to je obecně platné i v normálním životě.

 

snow film fest


SNOW FILM FEST 2017

Od 18. října do 7. prosince se ve více než 200 českých a slovenských městech budou promítat filmy o extrémním lyžování, skialpinismu, zimních expedicích a dalších extrémních radovánkách.

 

Film Ven(ca) uvidíte na festivalu SNOW FILM FEST. Dále uvidíte horolezecký film Výstup na Link Sar, snímek s výstižným názvem Dog power, dokument o legendách skialpinismu Obyčajní chlapci a další lyžařské filmy.

 

Informace najdete na www.SnowFilm.cz.

 

A kromě přípravy musí mít člověk i adekvátní vybavení. Co sis musel pořídit, co doma na běžnou českou zimu nemáš?
Tak spacák do teplot kolem -50°C, i když stejně i v takovém spacáku ti je zima, když jsou ty největší mrazy. Se sněžnicemi doma také nechodím.

A saně si půjčoval?
Saně jsem si půjčoval. To jsou ty jejich klasické tahací saně, pulky, jak tomu říkají, které so používají i na hory, na expedice.

A boty? To opravdu běžíš v běžných běžeckých botách, ve kterých se jdeš proběhnout doma?
Přesně tak, chodíme to v normálních letních běžeckých botách. Akorát je důležité, aby byla bota o dost větší. Já jsem třeba měl boty o tři čísla větší. Asi mám štěstí, že mám dobrou termoregulaci, moje tělo neustále topí, takže jsem měl úplně obyčejné bavlněné ponožky a noha si ve větší botě udělá mikroklima a je v ní teplo. Jenom když jsem zastavil, třeba na čtvrt hodiny, abych se najedl, tak jsem si vzal takové návleky na nohy – overshoes - a ty teplo udrží.

Proč volíš překonání trasy pěšky? Není lepší mít lyže?
Na lyžích je to úplně nejhorší způsob, protože, ač se to nezdá, tak tam nejsou vůbec podmínky na to, aby se tam lyžovalo. Když nasněží, je tam úplně hluboký sníh, jsou tam prudké kopce, je to pořád nahoru, dolu. Na snowbiku mě to moc neláká. Chůze nebo běh je pro mě ten nejpřirozenější způsob. Tak se tam pohybovali dobrodruzi před sto lety a tak mě to baví nejvíc

Už jsi to zmiňoval, dalším nebezpečím během závodu jsou vlci. Na to se nějak připravit dá? Viděl jsi nějakého?
Viděl jsem v noci, když jsem svítil čelovkou do lesa, tak vidíš, že na tebe koukají. Oni jsou docela plaší, takže čekají, až zeslábneš. Schválně jsem se koukal, kolik bylo případů napadení člověka vlkem a za posledních 80 let se to stalo asi dvanáckrát, takže ta šance je strašně malá. Ale samozřejmě tam je. A když jsi sám v lese, jsi fyzicky i psychicky na dně a vidíš ty vlky kolem sebe, tak strach máš velký. I když letos už ne takový jako když jsem tam byl poprvé.¨
Brát si nějakou zbraň je asi zbytečné, za prvé je těžká a za druhé bys musela mít nějaký zbrojní průkaz a do letadla by ti ji stejně nedovolili, tak jsem měl švýcarský nožík. Někde hluboko v tašce, takže ten než bych našel...

Máš nějaká další zajímavá setkání s divokými zvířaty? Co se tam dá potkat?
Jsou tam medvědi, ti by ale měli mít správně zimní spánek, ale občas, když není úplně krutá zima, tak jsou víc a víc zvyklí v zimě nespat. A jsou tam losi, říká se, že los je ještě nebezpečnější než vlci. Protože los je obrovské zvíře, jako dvě krávy na sobě a ten když se rozhodne, že tě zašlape, tak tě zašlape. Já jsem viděl jenom ohromné stopy, ale nikdy ne losa na živo.

 

Nikde nikdo, jen dokonalá tma.

 

A co jídlo, co jíš během závodu? Vodu si vezeš nebo rozpouštíš sníh? Děláš oheň každý den?
Četl jsem si hodně o polárních výpravách, tak jsem se inspiroval, ti dělali dort z tuleního tuku, tak jsem si udělal takovou českou verzi. A jinak tučné sýry, oříšky, čokoládu a potom nějakou sušenou horolezeckou stravu.
Vodu jsem si rozpouštěl. Občas tam jsou checkpointy, kde mají kamna a tam mají vodu, kterou si můžeš nabrat, ale když ti dojde, tak si rozpouštíš sníh nebo ideálně led.

Máš už za sebou závody v extrémní zimě i extrémním vedru, jako třeba xterru na Maui. Co zvládáš líp?
Určitě ty mrazy. Ačkoliv jsem žil nějakou dobu v Austrálii, tak jsem si na to nezvyknul a mrazy jsou pro mě mnohem přijatelnější než vysoké teploty. Protože před mrazem se můžeš nějak bránit, třeba pohybem, před sluníčkem se neschováš. A nakonec je lepší umrznout, než padnout na úpal, že jo.

Jak překonáváš největší krize? Co ti pomáhá?
Myšlenky. Myšlenky na něco lepšího, než zrovna prožíváš. Nebo hodně mi pomáhá muzika. Tím, že mám kapelu, tak mám k tomu blízko, a když je mi nejhůř, tak si pustím do uší muziku. Přesně si pamatuju jeden okamžik, kdy jsem byl úplně na dně, pustil jsem si svoji oblíbenou kapelu a úplně mě to nabilo energií. To mi přijde neuvěřitelné, že jenom takový fakt, jako je muzika, ti dokáže dodat energii, když jsi úplně na dně. Až si říkáš, kde tělo tu energii vzalo.
To mě docela baví, poznávat i takovéto věci, že nepotřebuješ nějaký gel, když nemůžeš. Že třeba stačí vzpomínka na ženu, na syna, tak to neskutečně nabíjí a žene dopředu.

Když opustíme ten závod, ty máš rodinu, malého syna. Čím se teď živíš a kde jsi doma?
Máme takový rodinný bar na Mácháči. Rodiče se starají o rekreace a my s ženou tam máme takový surfařský bar. A tam jsem doma. I když jsem původem z Jizerek, z Jablonce, tak postupem času se to změnilo a ty lesy okolo Mácháče mají pro mě takovou speciální atmosféru.

Tvoje žena má také tak dobrodružnou povahu? Absolvovali jste nějaké závody či náročné cesty spolu?
Teď už má. Nějak se tím nakazila.
Minulý ročník závodu jsme absolvovali spolu, ona si vybrala tu nejkratší variantu závodu, která má 160km a ty jsme šli společně. Já jsem potom pokračoval dál.

Jezdíte vůbec ještě někam na dovolenou, bez závodů?
Tak my se rekreujeme tak nějak pořád, tím, že máme sezónní byznys na Mácháči a většinou přes zimu jezdíme do Kanady, já jsem předtím jezdil hodně do Austrálie. Máme prostě takový životní styl, že když je možnost někam jet, tak jedeme.

Není pro tebe, po všech těch zážitcích, problém se nadchnout pro běžné zážitky? Není to nuda?
Vůbec ne, my jsme oba se ženou takoví požitkáři, pohodáři, takže si klidně zajedeme na kole pár kilometrů na pivo a zpátky. Třeba náš klasický ranní rituál je, že první, co ráno uděláme je, že si dáme kafe v posteli. Spíš naopak, ty extrémy přijdou, když se nakupí běžné věci a člověk potřebuje změnu. Tak je to ideální způsob, jak to narušit a zase se vrátit do normálu.

V únoru se chystáš na ještě delší závod Lapland Extreme Challenge, který letos dokončili Markéta Peggy Marvanová a Adam Záviška. Byli první, kterým se v historii závodu podařilo dosáhnout cíle. Jak se připravuješ ty?
Asi to bude můj klasický freestyle, co se stane, to se stane. Ale tam je to hlavně hodně náročné orientačně, není daná trasa, ale jsou dané pouze průchozí body. Tak jsem začal běhat orienťáky, abych se seznámil s mapou a naučil se číst terén líp, než jsem to doteď uměl. Jinak asi moc zkušeností a rad, jak to jít není, vzhledem k tomu, že to dokončili zatím pouze oni dva. Oni to šli na splitboardech a šlo to, tak si říkám, že když si vezmu sněžnice, tak to také půjde. Asi to bude pokus omyl.


11.10.2017, Jana Ryantová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

NEWSLETTER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI