Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Pod Mont Blancem kralovali ti, kteří již jednou vyhráli! Přečtěte si i zážitky českého účastníka Zdeňka Kříže

Pod Mont Blancem kralovali ti, kteří již jednou vyhráli! Přečtěte si i zážitky českého účastníka Zdeňka Kříže

Minulý víkend se ukončil jeden z nejtěžších, nejnáročnějších a nejextrémnějších ultratrailů v Evropě i na světě - North Face Ultra-Trail Du Mont-Blanc 2014. A na bednu se postavili ti, kteří si to již jednou zažili!!



Počasí nepřálo

Závod North Face Ultra-Trail Du Mont-Blanc 2014 je pro média (nejen) sledující outdoorové a adrenalinové dění každý rok jako magnet. Kdo o něm nenapíše, jako by nebyl. I my si samozřejmě musíme tuto zajisté milou povinnost splnit a informovat vás o výsledcích a průběhu aktuálního ročníku nejprestižnějšího a zároveň nejextrémnějšího ultratrail závodu na naší planetě! Směle do toho!

UTMB je ryzí horský podnik

V týdnu od 25. do 31. srpna 2014 se konal v oblasti Mont Blancu (4810 m n. m.), jak samotný oficiální název napovídá, závod, na jehož startovní čáru se postavilo přes 2000 účastníků! Ti se rozhodli překonat 168 kilometrů dlouhou trať (s převýšením téměř 10 kilometrů!) sledující stejnojmennou stezku vedoucí okolo nejvyššího evropského masívu, na níž se vydávají ročně tisíce turistů. Běžci závodu to mají ale podstatně těžší, než jejich tursističtí spřízněnci - mají totiž časový limit 46 hodin, do kterého musí celou trasu absolvovat, jinak jsou diskvalifikováni! Startovní a zároveň cílová pozice je neměnná - francouzcké horské středisko Chamonix; poté běžci "obkrouží" Mont Blanc (4810 m. n. m.), překročí švýcarskou i italskou hranici a vrátí se zpět do horského letoviska ... jak "jednoduché"!

Ať je ráno, nebo večer ...Ať je ráno, nebo večer ...

Startovní rozruch UTMBStartovní rozruch UTMB

Hlavně to stihnout do limitu!Hlavně to stihnout do limitu!

 

 

 

 

 

 

Letošní ročník závodu se vzhledem k velmi špatným meteorologickým podmínkám v Alpách, o nichž někteří místní prohlašují, že byly nejhorší za posledních 20 či 25 let, nesl ve znamení dešťových přeháněk, mlh a silného větru; k tomu samozřejmě připočtěme nadmořskou výšku či strmost horského terénu. To udělalo letos z celého podniku velmi drsnou akci, závodníci museli být připraveni doslova na vše a především na největší horský extrém!

Dvakrát vítězství podruhé

Takový byl North Face Ultra-Trail Du Mont-Blanc 2014, co ale na něm bylo zřejmě nejzajímavější a nejvíce netradiční? To, kdo ho vyhrál!

Nikdy se nevzdat!

Mezi ženami si pro vítězství doběhla Aměričanka Rory Bosio s časem 23 hodin, 23 minut a 20 sekund, která zlatou medaili na krk dostala již podruhé v řadě! Svým časem nadělila své další pronásledovatelce na druhém místě přibližně 90 minut! Pokud rozumíte angličtině, můžete přejít na tento odkaz pro povedené interview.

Mezi muži zvítězil francouzský běžec Francois D'Haene s časem 20 hodin, 11 minut a 40 sekund. Ten sice nezískal zlato podruhé v řadě, dal si rok pauzu - vítězství slavil už v roce 2012. I tak se mu ale povedlo znovu "obhájit" a ukázat, že před dvěma lety nebylo jeho prvenství žádnou náhodou; druhému běžci za sebou utekl o přibližně 50 minut!

Všechny výsledky - i podrobný náhled "na bednu" - si můžete najít na tomto odkazu.

Vítězům gratulujeme, všem dalším, co dosáhli cíle ve stanoveném limitu také! Je to obdivuhodný výkon! A těm, kteří nedoběhli, přejeme mnoho zdaru v příštích ročnících!
Snad bude lepší počasí!

A jak závod viděl Zdeněk Kříž?

(Zdenda Kříž běžel kratší, "jen" 101 km dlouhou trať CCC (Courmayeur - Champex - Chamonix) s převýšením 6100 metrů.)

"Mám hroznej strach ...", vypadlo ze mě do kamery, kterou držela moje žena Kamča, při odpočítávání těsně před startem závodu. Ale popořadě...

K tomuhle závodu vlastně letos směřovala celá moje sezóna začínajícího ultraběžce. Nechtěl jsem tedy nic podcenit ani před závodem a tak jsme do Courmayeuru (kde byl start) vyrazili už v neděli, 5 dní před závodem, abych nasál tu atmosféru velkých kopců a velkého závodu.

Žádný velký trénink už v plánu nebyl, spíše odpočinek, zevlování, zkouknutí prvního kopce a první občerstvovačky, kafíčka a kochání se. I když jeden pevnej bod v našem plánu byl. A to středeční návštěva člověka, kterej vlastně může za to, že ještě takhle sportuju a vždycky mě podporoval. Vladimír Kovář. Přijeli jsme k němu přes dva kopce na brzkou večeři a tam jsem v naprosto uvolněné a skvělé atmosféře ve společnosti jeho ženy a dětí, položil základní kámen úspěchu. Podávalo se skvělý hovězí na grilu a já ho do sebe nacpal asi kilo. Myslím, že z toho čerpám ještě teď, 3 dny po závodě. Díky za véču, díky za čtyřlístek pro štěstí.

Oproti mému rozpoložení na Istrii jsem byl naladěný úplně jinak. Tam jsem byl uvolněný, samá legrace a žádný stres. Tady, v té úžasné atmosféře obrovského závodu, jsem i já cítil velký tlak a odpovědnost. Ke svému teamu The North Face Czech republic, k teamu, který mě doprovázel a vůbec ke všem, kteří mě sledovali a věřili mi. To všechno mě svazovalo a poslední dny před závodem jsem se trošku uzavřel do sebe i před svým teamem a moc legrace si se mnou neužili. Chodil jsem se sám proklusnout, dlouhé chvíle jsem proseděl nad kempem v lese na vyhlídce na Mont Blanc, a přehrával jsem si v duchu trasu, kterou jsem však vůbec neznal. Měl jsem z těch kopců kolem obrovský respekt...

Ale sakra proč? Měl jsem formu, měl jsem číslo, prošel jsem všema kontrolama před startem, team klapal jako hodinky, tak co se děje...?

Start v CourmayeuruStart v Courmayeuru

Všechno ze mě spadlo v den startu v 6.45 s budíčkem. Najednou bylo všechno jinak. Těším se na start, jsem silnej, veselej ... už aby to odstřelili. V Courmayeuru panuje neskutečná atmosféra, kterou, ač už toho mám ve sportu dost za sebou, nemám s čím porovnat. Hudba a odpočítávání posledních vteřin několika tisíci hlasy mi dělají husí kůži po celém těle. Jsem dojatej. Poprvé.

Běžíme. S vědomím toho, že do prvního kopce musím naběhnout z čela, jinak pošlapu v zástupu, běžím trochu rychleji než bych chtěl, ale nedá se nic dělat. Potkávám se s Honzou Zemaníkem a celou první polovinu závodu se pohybujeme plus minus minuty kolem sebe. Uklidňuje mě to. Je krásnej den, teplo, skoro jasno a výhledy, který se neochodí. Užívám si to, pohybuju se někde v první třicítce a přemýšlím, že můj tajnej cíl, první 50-ka, by mohl vyjít. Tete de la Tronche, něco přes 2 500 m.n.m., občerstvovačka Ref. Bertone, vrstevnice do Arnuvy ... fantazie. Utíká to, běží se mi dobře a kochám se. Potvrzuje mi to i Honza, když mi říká: "Užívej si to, za chvíli začne peklo."

Stoupám na Grand Col Ferret, zase nad 2 500 m.n.m., trochu zvolňuju, protože mi ten kopec moc nechutná, ale peklo to rozhodně není. Z hřebene dolů přichází část trati, které jsem se nejvíce bál. Seběh cca 20 km až do Champex-Lac na 55. km závodu. Nic se ale neděje, běží mi to i z kopce, nohy nebolí a já si poprvé uvědomuju..., dneska to bude kurňa dobrý. Těším se na občerstvovačku v Champex-Lac, na první setkání s teamem Kamča, Péca, Boreček a Fet po víc jak šesti a půl hodinách odloučení. Na to, jak jim řeknu, že jsem v poho a začnu trochu tlačit na pilu.

Bujón, spousta kostek poličanu, pár hrnků coly (nevím, jestli je to dobrý příklad, ale mně to vyhovuje), sušené švestky do ruky a už běžím dál. Cítím se neskutečně v pohodě a tak to zkusím. Co většina chodí, já běžím, rovinatější pasáže jsou hodně rychlý. Přes další kopec La Giete a během 17 km do další občerstvovačky v Trientu jsem se z 25. místa posunul na 17. místo. Euforie.

Při výběhu na La Giete jsem naposledy potkal Honzu Zemaníka. Povzbudí mě a dodá něco o tom, že mu na tomhle závodě není přáno. Je mi ho líto. Ale v ultra si asi můžete naplánovat, co chcete, ale když z toho soukolí cokoli vypadne, je konec.

Já to mám naopak. Jsem v neskutečné pohodě. Na občerstovačkách držím stejnou skladbu jídla a mimo ně každých 15 minut zakousnu Chimpanzee tyčku. Perpetum mobile.

Na poslední občerstvovačce s asistencí teamu ve Vallorcine už jsem 14. Nandaváme čelovku a před sebou už jen poslední kopec La Tete aux Vents a seběh do cíle v Chamonix. Celkem 18 km. Dělám si s teamem srandu, že tu první 50-ku už bych mohl udržet. Začíná pršet a stmívá se. Poslední kopec je snad nekonečnej a asi nejtěžší ze všech. Leje, ochladilo se, mlha a tma. Super. Oblékám si bundičku a šlapu nahoru. Pár lezeckých vložek nahoru dolu po slizkých kamenech, ale nic mi nevadí. V duchu se usmívám a představuju si seběh do cíle. Je to nekonečný, jsem mokrej, zmrzlej, ale vím, že už mě zezadu nikdo nedá a přede mnou je taky díra.

Na začátku Chamonix vypínám čelovku a 2 km městem do cíle si užívám jednoho z nejsilnějších zážitků v životě. Plácám si s divákama, v cílový rovince mi kluci dávají českou vlajku a i když je pozdní večer a chčije, tak lidi řvou, zvoní zvoncema a tleskají. Klaním se všem a protínám cílovou čáru. 12. místo celkově, 4. v kategorii V1. Čas 13:21,15.

Zdeněk Kříž v cíliZdeněk Kříž v cíli

Objímám Kamču i celej team. Slyším komentátora, jak komentuje můj doběh a říká: "Good job, Zdenek!". Myslím si to taky.

Je to výsledek, o kterém jsem ani nesnil. Děkuju Kamče, děkuju Pécovi, děkuju Borečkovi, děkuju Fetovi, děkuju Vladimírovi, děkuju Chimpanzee, děkuju The North Face a svému tělu, že to dalo. To je to soukolí, bez kterého by to nešlo.

Jsem dojatej... Podruhé!!

Foto: archív North Face Ultra-Trail Du Mont-Blanc; ročník 2013, a team Zdeňka Kříže


Přečtěte si další reportáže o běhání v sekci běžecké závody na www.SvetBehu.cz.


07.09.2014,