HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Tálibánci a malované náklaďáky

Tálibánci a malované náklaďáky

 

Legendární Karákoram Highway se cestou z Číny do Pákistánu vine tímhle nádherným koncem světa 10 km od hranic s neklidným Tádžikistánem a necelých 100 km od Afghánistánu.




 

 

Razítko do pasu a jsme venku z Číny. Alespoň oficiálně. Geografická čínsko-pákistánská hranice leží totiž od čínského "pohraničního" města Taškurgan ještě nějakých 120 km. Autobus rozvážně stoupá do 4 730m vysokého Chundžerábského sedla. Máme štěstí, že letos ještě moc nesněžilo. V horším případě už mohla být mezinárodní tepna Karákoram Highway zavřená kvůli sněhu až do jara.

 

Sost - první pákistánské město pod Chundžerábským sedlem je úžasné. Nevím, kam se dívat dřív. Pohled mi klouže z jednoho pestrého ručně malovaného náklaďáku na druhý. Jsou jich tu na celním parkovišti a podél silnice desítky. Každý je originál. Nejen dřevěné korby a vyřezávané kabiny stařičkých bedfordů, ale i novějších značek jsou vyzdobeny obrázky kytiček, zajíčků, ryb, letadel, mešit, motýlů, hus, hor, řek, pávů, labutí, papoušků, koloušků a prostě všeho, co jen naivistické malíře upřímně oslavujícího krásu života a všech božích stvoření, mohlo napadnout. Na nárazníkách náklaďáků visí na řetízkách stovky kovových cinkrlátek a také desítky kulatých plíšků s obrázky očí, aby "koukaly" za řidiče a včas viděly všechna hrozící nebezpečí. Jaký nebetyčný rozdíl ve srovnání s odosobněnými uniformně bílými čínskými kontejnerovými kamióny.

 

Na značkách pakistánských náklaďáků čteme Pešavár, Swat, NWFP... Závidíme jejich řidičům, že mohou křižovat celý Pákistán včetně nádherných a lákavých, civilizací téměř nedotčených míst, která my kvůli nejisté bezpečnostní situaci zapříčiněné nevypočitatelnou aktivitou banditů dacoitů nebo občasnými meziklanovými násilnostmi jen stěží procestujeme tak, jak bychom si přáli.

 

Jak rozesmát zasmušilé paštúnské řidiče

Nový Sost je vlastně jen několik levných hotelů podél Karákoram Highway, celnice a imigrační úřad. Všichni, kdo se tu promenádují po silnici, jsou řidiči, závoznici a snad pár obchodníků. A jak se tak rozhlížím kolem, snad všichni řidiči kolem jsou Paštúni – příslušníci etnika žijícího převážně v severozápadní části Pákistánu, u hranic s Afghánistánem. V této části světa se život dodnes řídí podle tradičních a velmi přísných pravidel a islám se vyznává poměrně ortodoxně. Do kmenových oblastí, domova většiny hrdých a odbojných (a téměř vždy po zuby ozbrojených) Paštúnů sahá pákistánská státní moc jen marginálně.

 

Dva vymydlení Australané ve značkovém outdoorovém oblečení, kteří s námi dnes přijeli z autobusem z Číny, odmítají opustit hotel. Jsou vyděšení pohledem na tolik vousatých zasmušilých chlapíků, kteří po setmění zaplnili ulice. My hodnotíme scénu na ulici jako dokonale atmosférickou, přesně tak, jak nám utkvěl Pákistán v myslích z našich předchozích návštěv. Jen si automaticky přitahuji velký šatek přes nos a ústa, sklápím hlavu a hromotluckým Paštúnům se dívám jen na špičky zaprášených sandálů. Ale zvědavost mi nedá a stejně nenápadně po očku sleduji všechno. Baví nás pozorovat, jak vážné obličeje řidičů roztávají v široký úsměv, jen co je Petr pozdraví "As salamu alejkum". Někteří si s ním podávají přátelsky ruku a jiní jsou zase fascinováni jeho dlouhými vlnitými vousy, které mu za půl roku na cestě narostly. Jeden si je dokonce jde se smíchem osahat, jestli jsou pravé.

 

 

Ramadán mezi Paštúny

Půl hodiny po setmění se ulice naprosto vylidňují. Jsme zvědaví, tak jdeme tam, kam míří všichni. Do tmy svítí otevřené dveře jídelničky plné vousáčů zahalených do šedých dek. Před každým z nich stojí bílý hrníček plný horkého mléčného čaje. Vousáči si s ním pohrávají mohutnými dlaněmi a těkají očima všude po místnosti. Nikdo nepije ani nejí. Je ramadán.

 

Teď, v televizi nad pultíkem pokladníka naskočil obraz krásně osvícené mešity v Mekce a z reproduktorů se spustil azán, zpěv muezzina, který oznamuje konec dnešního půstu. Od teď až do krátce před rozedněním mohou muslimové jíst a hodovat. Jen co bude „možné rozeznat ve světle svítání černou nit od bílé“, hody na celý den skončí. Nikdo nesmí až do dalšího večera jíst, pít ani kouřit.

 

S prvním tónem azánu zvedli všichni vousáči naráz své čaje k ústům a za pár sekund staví na dřevěné stoly prázdné hrnečky. Šéf jídelny roznáší dopředu objednaná jídla mezi hosty tak rychle, jak jen dokáže. Jak se plní žadludky řidičů, je restaurace čím dál hlučnější a Paštúni veselejší. I my dostáváme konečně po nedobrovolném půstu jídlo. Chtě nechtě jsme téměř celý den prožívali ramadán s muslimy a teď se právem účastníme dnešního veselého ukončení půstu. Dalších dvacet dní ramadánu nebude v Pákistánu asi o moc jiných. Aspoň budeme moci porovnat, jak se dodržuje ramadán v různých částech této země.


27.09.2006, Lucie Kinkorová