• NAŠE HORY: TÚRY A VÝLETY

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Z Hronova na Turov, Blaník Jiráskova kraje

Bájemi opředená hora Turov je nazývána Blaníkem Jiráskova kraje. Pověsti nám opravdu připomínají dávné příběhy o blanických rytířích, také krajina kolem Turova je převelice půvabná, ze svahů hory se navíc otvírají úžasné vyhlídky do kraje, kterému v dáli vévodí Hejšovina. Trasa výletu je členitá, zdoláme několik stoupání, z nichž nejnáročnější je krátký výstup na Vysoký kámen za Stárkovem.



Hronov, žel. st. – rozcestí nad Zbečníkem 3 km – Zbečník 4 km – Skalákova studánka 5,5 km – rozcestí v polesí Maternice 7 km – silnice nad Rokytníkem 9 km – Turov 10 km – Stárkov 13 km – Vysoký kámen 14 km – Maršov nad Metují 16,5 km – Žďár nad Metují, žel. st. 18,5 km

Od železniční stanice v Hronově jdeme ulicí podél trati směrem ke středu města*** . Zprava od Jiráskova rodného domku** přichází turistická značka. Po zelené přejdeme přes trať, po pár metrech odbočíme ze silnice vpravo a zpevněnou polní cestou stoupáme vzhůru k napůl rozbořené pevnosti. Otvírají se nám hezké výhledy* na Hronov. Míjíme osadu Hájek a dorazíme ke křižovatce polních cest a lavičce, vyzývající ke krátkému odpočinku. Tady značku opustíme a dáme se vpravo výraznou cestou. V lese terénní tvary připomínají existenci tvrze Kvíkov. Po cestě sejdeme do Zbečníku, vsi, položené v údolí Zbečnického potoka při silnici z Hronova do Červeného Kostelce. Ves byla původně příslušenstvím machovského statku, poprvé je písemně doložena r. 1422, kdy Záviš z Adršpachu se psal „seděním na Zbečníku“. R. 1896 při zkušebním dolování byl objeven pramen sirnato–železité kyselky. Zajímavou památkou je zděný statek broumovského typu z r. 1857 na východním okraji vsi. Hezký je pohled na vzrostlé lípy i na upravené zahrádky podél silnice. Zde narazíme na modrou značku, po níž půjdeme vlevo.

Dojdeme až k autobusové zastávce na horním konci obce (občerstvení: restaurace U Maternice), tady odbočíme vpravo. Silnička  mírně stoupá do zalesněného údolí potoka Zbečníku (dříve nazývaný také Maternička) ke Skalákově studánce*. Zdejší pramen pitné vody je pěkně upravený, voda byla považována za léčivou, v r. 1832 ji obyvatelstvo užívalo proti choleře. Říká se, že u studánky strašilo – před osamělým chodcem se zjevoval poskakující bílý přízrak. Studánka bývala cílem poutí z okolí, kolem pramene jsou vztyčeny kříže a rozvěšeny obrázky. Největší z křížů připomíná tragickou událost z 8. září 1787, kdy ve Zbečníku půldruhé hodiny po půlnoci hořelo. Ohnivému živlu padly za oběť nejen Beranova a Kaválkova chalupa, ale i Jan Beran, Josef Kaválek se ženou a jejich sedm dětí, spících na půdě. Asi 200 m jižně od Skalákovy studánky jsou tzv. Zbečnické chleby, pískovcové útvary připomínající bochníky.

Od studánky mírně stoupáme k rozcestí Maternice na hlavní trase po Jestřebích horách. Po zelené značce se dáme vpravo a po pár krocích opustíme pohodlnou cestu a zdoláváme vlevo krátké stoupání. Projdeme lesem a klesáme do údolí potoka Rokytníku (dříve Niva) na okraj stejnojmenné vsi, připomínané v 15. stol. v souvislosti s tvrzí, na které sídlil Václav Vrtimák z Rokytníku, v letech 1453–56 purkrabí náchodského zámku. Tvrz zanikla, terén prakticky splynul s okolím. Stávala nad pravým břehem potoka, vedle nynější sokolovny v místě Grätzova statku (čp. 1) v dolní části obce. Tvrz byla obehnána více než 4 m širokým příkopem, který byl podle potřeby napouštěn vodou z potoka. K potoku se váže příběh o čarodějnickém procesu, kterému málem padla za oběť chudá vdova, matka šesti malých dětí. Pod olšemi porostlými břehy se schovávalo hodně raků, považovaných ve středověku za nečisté živočichy. Vdova neměla dětem co dát jíst, a tak v nouzi nachytala raky. Bála se jich, kdo se raků dotkl, byl považován za čaroděje, ale nečekaná pochoutka dala zapomenout na všechny pověry. Zlá sousedka ji ale udala u rychtáře a nešťastnou ženu na náchodském zámku odsoudili k trestu smrti upálením. Majitel panství dal ale žalobu přezkoumat a ženu osvobodil…

Překročíme silnici, po vedlejší silničce stoupáme k samotám Pustiny a stále po silničce dorazíme na rozcestí, kde se k nám připojí i modrá značka. Následující úsek cesty nabízí nejhezčí výhledy** do půvabného členitého kraje s Hejšovinou v pozadí. Silnička nás přivede až na vrchol Turova*** (603 m).

Turov je opředen mnoha pověstmi. Jméno dostal za dávných časů, kdy se v místních lesích proháněla stáda divokých turů. Správce krajiny Rokyta jednou ochočil tuří mládě a přilákal i dospělé tury. Náchodskému pánovi se služebníkova šikovnost líbila tolik, že Rokytovi daroval kus lesa, kde Rokyta založil tvrz. Při ní pak vznikla ves Rokytník. Horu, kde chytil mladého tura, nazval Rokyta Turov. V tzv. Křivdově lomu či Turovské bráně, srázné skále při cestě pod temenem hory, se rýsuje klenba podzemní chodby, kterou lze vstoupit na Velký pátek dovnitř. V hoře je ukryt obrovský poklad hlídaný skřítky, kteří zde tavili rudu. Jednou nechali venku kotel s částí rudy, kterou němečtí kluci ze Stárkova znečistili a byli za to do devátého kolena prokleti. Vypráví se také o ženě, která pro poklady zapoměla na malého synka. Dala mu jablko a nabrala poklady. Hora se však zavřela a nešťastná matka se s dítětem setkala až po roce. Synek držel v ruce zlaté jablíčko…

Turovu se říká Blaník Jiráskova kraje, protože v podzemí prý odpočívá svatováclavské vojsko. Z hory je slyšet dupot koní a řinčení zbraní, na den sv. Václava nebo na Velký pátek vojáci vyjíždí ven. Až bude české zemi nejhůře, vojsko přispěchá na pomoc. Někteří lidé prý se tady s vojáky potkali. Jedna kolemjdoucí žena vyhověla přání a šla do hory poklidit – za odměnu si odnesla plnou nůši smetí. Vysypala ji a doma litovala, malý zbytek se proměnil na dva dukáty. Kováři, který okoval turovské koně, se „honorář“ pytel sena doma proměnil na pytel plný zlaťáků…

V r. 1924 byla na Turově postavena dřevěná turistická Jiráskova chata, po požáru byla nahrazena stavbou zděnou. Nějaký čas byla využita jako obytné stavení, posléze změněna na rekreační středisko s omezenými možnostmi přístupu veřejnosti.

Z vrcholu sestupujeme po modré značce k okraji lesa, přes louky a pastviny znovu hledíme na nádherné panorama, dbáme i na správnou orientaci – od lesa se pustíme do volného terénu, vedou nás polní cesty. Znovu projdeme lesem až na širokou cestu a rozcestí se žlutou značkou. Po modré ostře zatočíme vlevo a dáme pozor, abychom nepřešli místo, kde značka uhýbá z pohodlnější komunikace vpravo a po pěšině se pustí prudce dolů strání do údolí potoka Jívky. Kolem hezky udržovaných rekračních chalup přejdeme úzké údolíčko a po silnici stoupáme na náměstí ve Stárkově**. (Ubytování, stravování: areál Green Valley, restaurace.)

Stárkov byl založen patrně ve 2. polovině 13. stol., kdy páni ze Skalice kolonizovali oblast na pravém břehu Metuje. Za Žehušických se Stárkov stal hlavním střediskem držav tohoto rodu a r. 1573 povýšen na město s právem hrdelním se znakem medvěda pod borovicí.

Nevýrazné terénní tvary, tvrziště nepravidelného oválného půdorysu na jižní straně kostela – taková je připomínka původní tvrze, jednopatrového renesančního objektu, zbudovaného r. 1547. Na počátku 17. stol. byla na tvrzišti postavena zvonice, ale v 1. polovině 19. stol. zanikla. V polovině 70. let 20. věku byly v blízkosti tvrziště postaveny rodinné domky, přičemž byly narušeny zbytky valu a příkopu. Za Bernarda Hertvíka Čertorejského z Čertorej byla tvrz upravena, za Jana Františka z Kaisersteina přestavěna na barokní zámek (1681–91). R. 1927 byl zámek moderně upraven, což poznamenalo jeho uměleckou hodnotu. R. 1957 byl adaptován na domov důchodců. Barokní kostel sv. Josefa Pěstouna* pochází z let 1654–62, věž z r. 1779. Původní kostel ze 14. stol. vyhořel r. 1662. Uvnitř svatyně jsou pískovcové náhrobky ze 17. stol. Mariánský sloup je z r. 1726, plastika sv. Jana Nepomuckého z r. 1775 a reliéfní kříž z r. 1793. Od hřbitova vede nově zrestaurovaná křížová cesta, se 14 zastaveními s hodnotnými figurálními reliéfy a kapličkou. Nápis na začátku cesty praví: „Vám všem, kteří jdete s bolestí v duši touto cestou, zpytujte, zda ta vaše je tak velká, jako ta má.“ Křížovou cestu nechal postavit radní městečka Stárkova Johannes Schroll v r. 1755, autorem je litomyšlský sochař Bartoloměj Henrich. Bývalá radnice ze 17. stol. byla v 19. stol. přestavěna. Hezkou scenérii dotvářejí domy s podloubím* na náměstí z počátku 19. stol. Nejcennější stavební památkou je patrová roubená fara** s mansardovou střechou z r. 1581, patřící k nejstarším roubeným stavbám v Čechách.

Ze středu Stárkova scházíme stále po modré turistické značce k mostu přes potok Dřevíč. Můžeme si připomenout pověst, která se tady vypráví o hadím králi. Svoji zlatou korunku odkládá každý rok a mění za novou. Jinak lze korunku sejmout pouze rouškou (vélem) z kostelního kalicha, co nejrychleji, protože okamžitě přikvapí celá hadí družina a zloděje uštkne. Přiložíme-li hadí korunku k penězům nebo k obilí, nikdy jich neubývá…

Z údolí strmě stoupáme na hřbet k turistické orientaci U Vysokého kamene, pohodlnější cestou zahneme doprava k vyhlídce*, zabezpečené zábradlím, ze které se otvírá nádherný pohled na Stárkov i na údolí Dřevíče. Téměř vrstevnicová zeleně značená cesta nás vede takřka při okraji lesa až do míst, když se zprava z údolí Dřevíče připojí žlutá značka. Obrátíme se vlevo a přes kopec polní cestou se dostaneme spolu se žlutou značkou ke zpevněné komunikaci a po travnaté stráni do Maršova nad Metují*. Pěkně z nadhledu se díváme na sevřené údolí a na ves, která byla založena kolem r. 1250 původně na levém břehu řeky Metuje (Maršov „staropolický“) a teprve později byla rozšířena na druhý břeh s přídomkem „za vodou“. Před r. 1400 byl postaven mlýn, který se za třicetileté války stal útočištěm loupežníků. Vrchnost jej dala vypálit, ale opat Otmar r. 1705 dal mlýn znovu postavit. Malebný celek dnes dotváří několik hezkých roubených chalup.

Z Maršova sledujeme žlutou značku, totožnou se silnicí, přecházející návrší (vpravo Vlčinec, před námi Ostaš). Otevřeným terénem přicházíme k přejezdu a železniční stanici Žďár nad Metují.

Další doporučené cíle:

Kostelecké Končiny* – 1,5 km záp. od osady Hájek na zelené značce. Za 2. světové války v Burdychově usedlosti byla poslední skrýš radiotelegrafisty Jiřího Potůčka a radiostanice Libuše parašutistické skupiny Silver A, odhalená gestapem. Památníček A. Burdycha, zastřeleného při zatýkání.

 

(Doporučujeme průvodce Teplicko-Adršpašské skály a Broumovsko ze Zelené edice)


21.07.2012, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ