HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

VÝBĚR TREKŮ Z KATALOGU

Táhlý výstup na vrchol Kobariški
Táhlý výstup na vrchol Kobariški


Výstup na Bavški Grintavec od řeky Soča v Julských Alpách
Bavški Grintavec je velmi výrazný vrchol, strmě spadající do údolí Trenta. Při výstupu popsanou trasou je třeba velké vytrvalosti, neboť výškový rozdíl je téměř 2000 m.

Túra za zrcadlící se hladinou Ribnich Ezer v pohoří Rila
Túra za zrcadlící se hladinou Ribnich Ezer v pohoří Rila


Výstup na Jalovec, krystal Julských Alp, jižními svahy
Výstup na Jalovec, krystal Julských Alp, jižními svahy


ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Výstup na Narodnaju na Urale

Výstup na Narodnaju na Urale

Sedíme v nekonečném prostoru nad údolími za obrovského bzučení hejn krvelačných komárů a kocháme se výhledy na podmáčenou tundru v dálce. Pro místní nepochopitelné, co vlastně děláme uprostřed hor, a ještě k tomu bez vodky?



Ural, Rusko

Název anglicky: Ascent of Narodnaya

Základní trasa: Inta - Narodnaja - Inta

Druh treku/túry: Výstup na vrchol, 7-10 denní

Obvyklý počet dní: 9

Délka: km

Vhodné měsíce: IX, VIII, VII, VI

Povolení, poplatky, omezení, zákazy:

Nejvyšší bod: 1895 m

Celkové převýšení: 7000 m

Obtížnost: Mírně náročný

Pohyb po ledovci nebo sněhových polích: ano

Obsahuje horolezecké úseky obtížnosti: nejsou

Potřebné vybavení:

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

FotkyFotky

FotkyFotky

FotkyFotky

(Autor fotografií: Vašek Lopata)

Popis:

Kolem poledne se vydáváme na cestu z Inty směrem k řece Kožim, a přes ní směrem k základně Želenaja. Cesta je samá louže a hrbol, takže 3 hodiny jedeme jenom k řece Kožim. Vzrůšo přichází při přejíždění řeky Kožim, kdy auto asi v polovině zůstává stát na místě a kola začínají hrabat. Silný proud nepříjemně mlátí do boku vozu a dřevěnou podlahou začíná do našeho prostoru téct voda. Jak jsme později uznali asi to tak má být, jelikož když už bylo vody vzadu v autě asi 10 cm, evidentně se stalo těžším, a kola opět začala zabírat. Jsme venku z řeky a koukání z oken znepříjemňuje nekonečný déšť. Za další 3 – 4 hodiny jsme u základny Želenaja, ale je večer, tak jen hledáme místo na stan kousek u jezera.

Směr Narodnaja

Vstáváme opět do zamračené oblohy a vyrážíme údolím směrem k našemu cíli, nejvyšší hoře evropské části Ruska, hoře Narodnaja. Schovává se v černých mracích a máme z toho trochu obavu. Vody je všude mraky, terén je neskutečně podmáčený a Ilona si chválí gumovky (to ještě neví že zítra jednu ztratí. Po 15 km zhruba čili asi ve 2/3 před cílem táboříme, oheň neděláme, není z čeho. Okolní skály jsou stále v mracích takže nic moc.

Hned od rána se počasí trochu umoudřilo, svítí slunce a to nám zvedá náladu. Opět se přibližujeme k hoře, překračujeme potoky a míjíme jezera. Čím jsme výš tím více je kolem sníh a zbytky ledu. Ubývá travin a přibývají nekonečná kamenná pole, ze kterých máme pěkně vykloktané kotníky, velká zátěž je znát, přeci jen máme sebou vše na 3 týdny, čili 25 kg v tomto terénu dělá svoje, a proto postupujeme relativně pomalu. I proto že to nijak nehrotíme, fotíme kytičky a Standu který u jedné skály našel něco mezi tankem a náklaďákem ve stavu připomínajícím setkání s lavinou.

Přicházíme k ledovcovému jezeru asi 4 km podle mapy před vrcholem Narodnoj. Je tu hrozně velké kamenité pole, a jeden jediný plácek asi 5 x 5 metrů, který se dá použít pro stavbu stanů. Výš to nejde, to jsou jen plochy balvanů. Toto je nejvyšší místo kde lze stanovat. Sice nám teče tající voda asi 2 metry od stanu, ale doufáme že nestoupne hladina. Počasí se zase začíná kazit. Od jihu jdou mraky a zastavují se o stěnu hor, takže rychle vaříme a rozhodujeme se udělat výstup na nejvyšší horu ještě dnes. Je to docela nášup, jelikož jsme od rána na nohou s těžkým báglem a máme za sebou několik hodin chůze, ale není moc na výběr, počasí se kazí a za 4 hodiny už nemusí být vidět nic.

Stoupáme nahoru po ohromných balvanech na náhorní rovinu, kterou Rusové nazývají „plató“ a nikde není nic než balvany velké i malé a chůze je po nich docela drsná, hlavně proto že už zase začíná pršet, nicméně vrchol je vidět a jdeme dál. Zítra to může být ještě horší. Kameny nepříjemně kloužou a 4 km se zdají delší než jsme čekali. Nicméně po chvíli začínají sněhová pole, která někdy cestu zlepší alespoň tím, že přikryjí balvany. Jak se však člověk propadne, je to na zlomení nohy. Nervózně sleduji vršek a trochu lituji, že jsme včera možná měli jít déle, abychom tu byli dřív, ale už s tím nejde nic dělat. Rveme se nahoru, kolem otravují všudypřítomní komáři a nadáváme si, proč nesedíme doma někde u talíře s gulášem.

Vrchol Narodnaja

Za chvíli přicházíme do posledního sedla, vrchol hory je už jen  már metrů, a je tu jakýsi pamětní kříž. Na jižní stranu se otevírá ohromná spousta prostoru posetého zasněženými štíty, je vidět že jižní stěna je o dost kolmější než severní což je zajímavé, bývá to naopak. Dole hučí řeka a je to opravdu pohled do propasti. Led a sníh všude kolem na okolních štítech umocňuje ledový vítr a drobný déšť. Konečně jsme nahoře. Oslavně si beru další z kamínků do sbírky nejvyšších hor Evropy a fotím vrcholek hory i pohledy. Naštěstí to vydrželo tak, že vrchol nebyl v mraku a byla to docela klika, jelikož asi tak 15 minut, co jsme ho opustili nenávratně zmizel ve vrstvě mraků. Dolů to šlo zpočátku dobře po sněhu v nižších partiích už se sníh bořil. Zpět ke stanům jsme přišli asi v 11 večer úplně sešlapaní a s vykloubenýma kotníky z nekonečného množství balvanů.

Pramen řeky Limbekoju

V horách počasí v prvních dnech dost rozhoduje. Jak je hnusně nikoho to tam nebaví a je to důvod ke změnám plánů, což jsme nakonec udělali, a tím se bohužel vyhnuli pěkné vysoké partii hor. Ráno prší jen málo, takže trochu zbytečně podléháme panice, že se to nezlepší a dáváme se na ústup kousek stejnou cestou posléze přes hřebínek do vedlejšího údolí k prameni řeky Limbekoju. Můj poslední pokus přemluvit zbytek týmu ať zůstaneme v nejvyšších partiích je zbytečný,  panují obavy o vzdálenost cesty zpět, do plánovaného Kožimu je to skoro 80 km a tempo v dešti po klouzavých balvanech je vskutku mizerné. No nicméně se podvoluji většině a jdeme do údolí Limbekoju, s tím že ji přejdeme až dole a půjdeme po jakési traktorové cestě která vede souběžně s řekou Kožim do vesnice Kožim což je náš cíl, i když to mělo být po horách a ne údolími. Nicméně po chvíli začíná opět pršet což je hnus. Houstnou keře, přibývá komárů a kamenná pole zpomalují chůzi i orientaci.

Do bot se dostává stále větší množství vody a celkově začínáme promokat čím dál víc. Standa s Bohoušem mají trochu náskok hrnou to hlava nehlava a chtějí dojít k jakémusi srubu, který je na mapě vyznačen v místě kde se údolí hodně otvírá a řeka Limbekoju se stéká s další větší řekou. Kolem 7 večer už celí totálně promoklí vzdáváme chůzi v hustém dešti a stavíme stan na jakémsi pahorku hned pod hřebenem takže relativně na pevném podkladě bez bláta a jsme promrzlí na kost. Sundaváme ze sebe kompletně mokré oblečení, necháváme ho venku před stanem a jdeme se rychle zahřát ve spacáku teplým jídlem. Vaříme, popíjíme tatranský čaj a hned je to trochu veselejší jelikož začínáme rozmrzat.

Když se daří, tak se daří

Ráno je opět všelijak, trochu poprchává a my se hrabeme ze stanu. Kolem je několik menších keřů ze kterých pracně olamujeme suché větvičky, aby bylo něco málo na oheň. Věci jsou totálně promáčené. Náladu nám vrací dobré jídlo a sluníčko, které po poledni vychází. Z větších balvanů stavím ohniště a na okolní nasbírané větve rozvěšujeme veškeré promáčené oblečení. Oheň pěkně plápolá, dokonce tak pěkně že za chvíli nevěřícně hledíme na Iloninu košili, ve které je na zádech vypálené kolo asi 30 cm v průměru. Ale to je smůla, která Ilonu provází od začátku. Ještě ve vlaku do Moskvy zapomněla trekové hůlky, takže jsem jí uřízl nějaké větve a jednu hliníkovou tyč jsme našli u jezera nad Želenajou, a pak ztratila gumovku, co jí někde spadla z báglu. Když se daří tak se daří.

Celý den tedy trávíme sušením, boty jsou komplet nasáklé a na několikrát z nich vylévám vodu. Uznáváme, že chodit někam na chvíli odpoledne nemá smysl, jdeme se na to vyspat a najíst, jelikož Petr objevil v batohu malé klobásky, a zbytek tvrdých housek.

Ráno je skutečně pěkně, modrá obloha a po několika dnech deště svítí od rána slunce. Balíme a vydáváme se na cestu. Po chvíli přicházíme k soutoku Limbekoju s další říčkou a údolí se tady hodně rozšiřuje a otvírá. Výsledkem jsou velké spousty jezer v okolí hřebenů a nutno podotknout že to vypadá jak z pohádky, vůbec se nemůžeme nabažit těch pohledů a modrá obloha a čerstvá zeleň okolo ještě umocňuje krásu okolní scenérie.

Krvelační komáři

Co není moc dobré je to, že s klesající výškou a oteplením rapidně přibývá komárů. Na hlavách máme moskytiéry a bez nich nelze existovat. Přes síťku je potřeba i kouřit i pít, jak se moskytiéra odhrne, hned vám obličej obsypou komáři. Opravdu je jich mnoho moc a například vlézt do stanu znamená rychle tam skočit, rychle zapnout zipy, vymlátit několikero kousků, kteří to stihli a pak sundat moskytiéru. Večer táboříme pár metrů od břehu řeky Limbekoju, kousek pod místem které je v mapě značeno jako velké peřeje. Kolem už jsou stromy, takže děláme prvně plnohodnotný oheň z pořádného stromového dřeva. Dokonce už jsme našli dva malé kozáky, takže vaříme houbovou polévku, máme sušenou zeleninu, vejce, takže možností dobrého dlabance je povícero. Kolem půlnoci fotíme nádherné scenérie mlhy nad řekou, teplota totiž klesá pod nulu, na stanu se tvoří námraza a zvlášť u řeky je vlhko a kosa. Teplota řeky je nyní vyšší než vzduchu a opar na řekou plnou peřejí dělá zajímavou tajemnou atmosféru.

Slunce vlastně v tuto dobu vůbec nezapadá, jen se na chvíli schová za okraj hor, že tedy úplně nesvítí, ale jen se lehce sešeří. A kolem 2 ráno už zase vychází. Dají se zde tedy dělat expedice klidně přes noc, nejste limitovaní žádným soumrakem, tmou a nocí jako je tomu u nás. Čas vás nezajímá, jelikož je pořád den a spát a chodit může člověk kdykoliv se mu zlíbí. V noci to má navíc výhodu, že díky ochlazení a vlhku zalezou komáři a dá se venku pobývat i bez moskytiéry. Baterky není třeba je stále vidět jako ve dne.

Soutok Limbekoju a Kožimu

Ráno je opět nádherné počasí a dokonce horko až moc, slunce nám pomalu začíná vadit. Svléci se nedá kvůli komárům, takže se člověk paří a potí a musí být oblečen, takže je to celkem opruz. Dál se prodíráme hustým porostem, a snažíme se držet jakýchsi zbytků cesty. Brodíme pár řek, voda příjemně chladí a za chvíli už se před námi otevírá údolí kde se řeka Limbekoju vlévá do Kožimu a místo s brodem kde nás před několika dny převáželi. Užíváme si polední pohody u chladivé vody, slunce opravdu hodně žhne a z horka jsme celí zpruzelí, tak se trochu myjeme (voda nic pro trempy, ale jednou za měsíc se to dá přežít). Řeka je fantasticky čistá, okolí úžasné, takový výjev jako obrázky z Kanady. Po několika hodinách relaxu, když polední žár povoluje se vydáváme po břehu Kožimu po proudu k místu kde se do něho vlévá Limbekoju a měl by tu být brod na druhou stranu abychom mohli pokračovat na obec Kožim.

Jak přes řeku?

Jsme u brodu a dochází k tomu, čeho jsem se obával. Tím že jsme sešli hodně nízko, je řeka už hodně široká i hluboká a Ilona začíná dělat problémy, odkazujíc se na svou malou tělesnou výšku a hmotnost. Nic nepomáhá, že ji s Petrem přesvědčujeme a vymýšlíme způsoby jak ji dostat přes řeku. Proud se jí zdá silný a hloubka veliká, jako celá Afrika. Nedá se nic dělat. Vzteky jdu spát, ráno moudřejší večera.

Ráno žádná změna. Zas slunce, horko a Ilona odmítající jít přes řeku. Chce u brodu počkat na auto, převézt se a pak a jít po cestě směrem na Intu. čekáme tedy u brodu, vaříme a doufáme, že dnes něco pojede. K večeru náhle slyším z dálky zvuk typický pro benzínový náklaďák. Rychle se soukáme ze stanu a vidíme, že k brodu se blíží opravdu náklaďák ale směrem od Inty na Želenaju, tedy opačně. Zastavují po přebrodění u nás a dáváme se do řeči. Je to několik rodin a jedou na víkend na výlet do hor. Nechápou, co děláme uprostřed hor bez vodky, což nejsou první ani poslední. To je častá otázka. Nicméně mají pochopení pro náš problém a vydávají se se svým vozem zpět do proudu řeky a převážejí nás na druhý břeh a pak znovu zpět směrem k na Želenaju.

sme na druhé straně a konečně se jdeme podívat na malý sroubek, který jsme celý den pozorovali na druhém břehu. Je otevřený a jedná se vlastně o jakousi turistickou útulnu, jak je známe například ze slovenských hor. To se nám moc líbí, neb tu nejsou skoro vůbec komáři, dá se sednout ke stolu, a udělat si po 10 dnech trochu pohodu pod střechou.

Ráno je zas vedro a modrá obloha a my opouštíme srub. Jdeme po cestě směrem na Intu a je to tedy ultramegamrsk, protože přechodem Kožimu jsme opustili hory a jdeme po široké ujeté cestě lesem, před námi je ještě jakýsi malý hřebínek ale ta placatá cesta je fakt úděsná záležitost. Jdeme a na hřebínku a naštěstí je tu poměrně slušný výhled zpátky na řeku, hory v dálce a dokonce i hory dost v dálce, vlastně už polární Ural. Už máme té široké placaté cesty dost tak na hřebínku přímo na vrcholové holé partii nad nekonečnými údolími stavíme stan, respektive jenom vnitřek abychom se tam mohli zavřít před komáry a zároveň viděli ven.

Je to zajímavé sedět v nekonečném prostoru nad obrovskými  údolími za obrovského bzučení hejn krvelačných komárů. Komárů je venku tolik že narážejí do stanu, jak divoce lítají vzduchem, takže pro přiblížení, když zavřete oči, slyšíte to samé jako když sedíte ve stanu a venku prší. Jenže neprší, to jen mračna komárů narážejí do stanu a vydává to stejný zvuk. Vaříme a kocháme se výhledy na podmáčenou tundru v dálce a spoustu jezírek.

Cesta zpátky do Inty

Ráno vyrážíme dál po nekonečné cestě a modlíme se, aby něco přijelo. To se nám konečně kolem poledne daří. Od Kožimu se blíží jeep, leštěnka kterou v pátek přijeli 3 lidi a přepluli na člunu, když jsme čekali na převoz na druhém břehu. Zastavují a diví se opět kde se tam bereme, a kam jdeme. Když říkáme, že jdeme do Inty, chytá se paní za hlavu a je jasné že nás svezou. Vyptávají se, jestli nejme padlí na hlavu nemít auto a chodit pěšky. Je to divné, do Inty je to 80 km po nekonečné nudné cestě mezi břízami bez výhledů no prostě nikde nic. Takže se cpeme do jeepu, jede nás tím pádem 6 + naše tři velké bágly a jejich výbava s člunem, takže evidentně poměrně nový jeep – leštěnka (Micubiši padžero) dostává docela zahulit, neb na cestě je hodně děr a louží a majitel ho zase nechce moc trápit tak jedeme skutečně skoro krokem. Stojí tu maringotka a kontroluje se tu vstupné do národního parku. To jsme opět v pasti, neb papíry o zaplacení má u sebe Standa, který je ještě kdesi u Kožimu. Snažíme se situaci vysvětlit, vůbec nechápou, jak jsme se tam jako vyskytli a nakonec rezignovaně mávnou rukou „patamu što u nas bumážky nět....“.

 

 

 

 

 

 

 

Mapy: mapy stažené z internetu, takže existují, jednak v měřítku 1:100 000, ty jsou však dost staré vojenské, a pak turistická mapa oficiální 1:200 000, která se dá sehnat například v Intě, ale pouze od lidí kolem správy národního parku, kde jsme museli mimo to platit poplatek za vstup do národního parku

Značení cest: žádné, nejsou tam cesty, jen tundra a hory

FotkyFotky

Lze na celé trase přespávat na chatách, v hotelech či penzionech? ne

Ubytování a jídlo:

Ubytování: jelikož tato akce byla víceméně vandrovního charakteru, spali jsme v horách ve stanech, jednou v srubu, ve Vorkutě zadarmo u hodného pána co jsme ho potkali ve vlaku, takže ceny za hotely nevím ale neměly by se třeba ve Vorkutě podle informací místního typa pohybovat nad 20 dolary za noc, jinak vás natahují jako cizince

Přístup na začátek: Náklaďákem do hor Vlak na „plackarty“ je parádní věc. Jsme z toho unešení. Vlak složený ze samých postelí, ale ne v kupé, prostě vagon ve kterém spí společně 80 lidí úplně všude kolem a v chodbičce je samovar. No prostě paráda. Postel se dá navíc v půlce složit takže vlastně z postele je rázem stůl a židle pro dva lidi, takže se i pohodlně najíte a napijete, podává se čaj i káva, no fakt to nemá chybu. Vystupujeme v Intě, je 10 ráno a u nádraží už na nás čekají domluvení dopravci s náklaďákem, co nás vezmou na základnu „Želenaja“, což je už v horách, 100 km od Inty. Je docela kosa, ukrutně zataženo a téměř pořád drobně prší. Standa jde zaplatit vstup do parku na správu parku a povolení k vjezdu autem. Od lidí, co nás vezou, kupujeme průvodce s mapou, což nás překvapuje, jak vymakané mají materiály, ale běžně naprosto nedostupné. Asi je mají jen oni a sami potvrdili, že v Intě je normálně v obchodě rozhodně neseženeme. Podrobný průvodce s mapou je opravdu překvapivá záležitost.

Orientační rozpis po dnech:

Odkaz na trasový soubor z GPS: ke stažení

Další možnosti túr v okolí:

Treky na středním Kavkaze a Elbrus

Autor popisu: Vašek Lopata


30.06.2017,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

RECENZE VYBAVENÍ

... z webu SvetOutdoru.cz