HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Výstup na jeden z mongolských úlů - Cambagarav

Výstup na jeden z mongolských úlů - Cambagarav

Uul je totiž jeden z mongolských výrazů pro vrchol, jdete-li tedy v Mongolsku v horách, můžete se cítit jako včelaři, jelikož jdete stále kolem úlů, tedy vlastně uulů. A na jeden ze čtyřtisícových uulů se nám podařilo vylézt.



Altaj, Mongolsko

Název anglicky: Ascent of Cambagarav

Základní trasa: Atlancukc - Cambagarav

Druh treku/túry: Výstup na vrchol, 7-10 denní, 4-6 denní

Obvyklý počet dní: 5

Délka: km

Vhodné měsíce: IX, VIII, VII, VI

Povolení, poplatky, omezení, zákazy: Západní část Mongolska je dopravně odlehlá. Pozemní cesta z Ulánbátaru je dlouhá a vyčerpávající, vnitrostátní letenky jsou drahé (400-700 USD zpáteční). Možností je let (případně cesta vlakem) do přilehlé části Ruska – z Novosibirska, Barnaulu nebo Gornoaltajsku se do Olgije dostanete znatelně rychleji a levněji i po započítání nákladů na získání ruského víza. Zaplatíte 3000 tugriků (2 USD) vstupné do národního parku. Nevím, kde se oficiálně platí. Nás si po cestě odchytil jeden místní pastevec, který prodával vstupenky.

Nejvyšší bod: 4193 m

Obtížnost: Mírně náročný

Pohyb po ledovci nebo sněhových polích: ano

Obsahuje horolezecké úseky obtížnosti: nejsou

Potřebné vybavení:

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

FotkyFotky

FotkyFotky

FotkyFotky

(Autor fotografií: Vojta Lejsek)

Popis:

Kdyby bylo město Olgij ještě o kousek dál, pravděpodobně by přepadlo přes okraj světa. Už takto je to do správního města nejzápadnější mongolské provincie přes 1000 kilometrů z nejbližšího většího města, které je navíc v jiné zemi – z ruského Novosibirska. Z Ulánbátaru tam autobusy jezdí po prašných cestách 70 hodin. Z Olgije si domlouváme starý ruský džíp, který nás má odvézt 50 kilometrů na východ na kraj národního parku Cambagarav.

Po cestě zastavujeme kvůli problémům s dobíjením. O pár minut později zastavujeme znovu a rychle vyskakujeme z auta, jelikož se od místa spolujezdce valí hustý bílý dým. I tuto závadu nakonec náš řidič opravil a tak můžeme narazit na další problém – kvůli nenápaditosti Mongolů při místních pojmenování existuje vždy mnoho vesnic se stejným jménem, často i nedaleko od sebe. A „náš" Atlancukc byl o 20 kilometrů jižněji než ten, kam nás chce zavézt. Těžko říct, jestli z neznalosti nebo snahy vydělat více než bylo dohodnuto. Naštěstí podle GPS kontrolujeme trasu a tak nás po chvíli dohadů odváží téměř tam, kam chceme.

Jurtoviště v zeleném údolí

Atlancukc není vlastně ani vesnice, jen údolí, kam se místní pastevci stěhují na tři letí měsíce. Procházíme širokým travnatým údolím, čas od času musíme přebrodit řeku, z všudypřítomných jurt na nás vybíhají děti, volají "helou mistr" a loudí dárečky či sladkosti, tak jim občas dáme skleněnky či hroznový cukr.

Daleko před námi se vysoko nad údolí vypíná oblý zasněžený Cambagarav uul. Vybíráme u řeky místo na stany a ihned se k nám sbíhají děti snad z celého údolí. Jeden z místních, Semlik Serik, si s námi rovněž přišel popovídat. Překvapuje nás perfektní angličtinou, kterou se prý učí sám po dlouhých večerech v jurtě. Nejdříve zvědavě pozorují stavbu stanů a vaření, zkoumají karimatky a spacáky a nakonec i ochutnávají naši instantní stravu. Salám s vepřovým masem sice poznávají, ale ačkoli jsou muslimové, neodrazuje je od ochutnávání.

My naopak nemůžeme odmítnout pozvání na čaj do jurty. Konečně nám komunikaci neztěžuje jazyková bariéra a můžeme se zvědavě ptát na běžné věci z jejich života.

Další den po probuzení místní děti opět obklopí naše stany. Na prvním z nich okoukají, jak se bourá, další již zvládají téměř samy.

Na Cambagarav

Dle průvodce potřebujeme pro výstup mačky, cepín a lano. My ani jedno z toho nemáme, tak pohledem vybíráme trasu po skalnatém hřebínku až na čtyřtisícový předvrchol. Dále uvidíme, jestli půjde mírný úsek po sněhu bezpečně překonat.

Brzy ráno tedy stoupáme nejprve po travnatých pláních k suťovitému žebru, poté pokračujeme po hřebeni, který je z počátku mírný a plochý, ale dále ostrý a strmý. Postup znepříjemňuje silný vítr a zvláště na předvrcholu, který má bez pár desítek metrů 4000, máme problém stát a zvažujeme jestli vůbec pokračovat. Zasněžený hřeben je ale strmý jen na stranu, z níž fouká, tak si říkáme, že proti větru nespadnemea když tak nás ten vichr zase vyfoukne nahoru. Původní odhad, že to na vrchol je již jen pár minut vzal rychle za své, brzy vidíme, že domnělý vrchol je jen dalším z předvrcholů. Cesta po rozlehlé sněhové pláni dále stoupá jen velmi mírně a tak si celou dobu říkám, jak vlastně poznám, že už jdu z kopce. Samotný vrchol je pro mě trochu zklamáním – chybí nějaký okraj, z něhož by mohly být zajímavé výhledy, a stojíme uprostřed téměř rovné bílé plošiny. Opírá se do nás vítr. Vrcholová čokoláda, z termosky pár doušků čaje na zahřátí a hurá dolů, není nač čekat.

Cesta zpět je dlouhá a při sestupu po celém dni již značně bolí nohy, přeci jenom máme v nohách již 1500 výškových metrů nahoru i dolů.

Kudy cesta nevede

Ráno pokračujeme krátkou zacházkou k blízkému sedmimetrovému vodopádu. Ten v okolních horách nevypadá nijak monumentálně a je tedy pro nás mírným zklamáním. Následná cesta po nekonečné travnaté pláni končila strmou stezkou do dalšího údolí. Kolem něj Cambagarav a další hory vytvářely podkovu. Dle mapy nás lákala cesta nahoru údolím a následně některým ze sedel přes hřeben. Jenže ještě v Olgii v hostelu nám celkem jasně řekli, že tam cesta není a hřeben přejít nelze. Jenže, co je pro nás "nelze"? Už v Olgii jsme dle satelitních snímků z Google Earth vytipovali dvě sedla, kudy by to jít mohlo.

Další den vyrážíme neohroženě údolím vzhůru a za prvním vybraným žebrem stoupáme prudkým svahem kolmo na vrstevnice. O 200 metrů výš jsme na dně kotle, nad nímž sice je sedlo, ale vede k němu strmé suťoviště, výstup jím by byl přinejmenším velmi nebezpečný. Volíme výstup po žebru a následnou cestu po ostrém hřebínku. Tedy ještě nevíme, jak moc bude ostrý. Nestabilní kameny padají na obě strany, ale nakonec se dostáváme do bezpečí do sedla.

Cesta dolů je oproti stoupání mnohem pozvolnější, ale přeskakování z kamenu na kámen ve vyschlém korytě potoka nepatří k nejpohodlnějším, stejně tak následně strávená noc ve velmi kamenitém terénu.

Na cihlách

Ranní sestup nám trvá dalších pár hodin než se dostáváme na kraj rozlehlé planiny. Dopravu zpět do Olgije nemáme nijak zajištěnou, tak trochu se upíráme k odvážné myšlence, že budeme schopni stopnout nějaké auto na hlavní silnici, ehm .. cestě, z východu do Olgije. Ta dle mapy vede asi 25 kilometrů jižněji. Trochu nás straší, že silnice zde často znamená mnoho vyjetých stop vedle sebe. A stopujte si u krajnice, když je silnice kilometr široká...

Odpoledne nás ale ještě čeká nejméně 15 kilometrů mongolskou stepí - přesně tak daleko je to k jezeru, které je nejbližším zdrojem vody. Celou cestu se do nás opírá silný vítr, který rozmíchal vodu v jezeře, ta je tak kalná a plná trávy, že by ji stačilo ohřát a byla by výživná zeleninová polévka.

Další den pokračujeme v cestě, po deseti kilometrech přicházíme k silnici, naštěstí v místě brodu, navíc mezi dvěma menšími vrcholky, tedy jsou všechny vyjeté stopy aut v jednom místě.

A taky opravdu všichni (tj. tak jedno auto za čtvrt hodiny) jezdí kolem nás. Každý zastaví, ale všichni jedou plní. Jedni nám alespoň prodávají meloun, další jen konverzují.

Z dáli vidíme se blížit nákladní auto – kamion s valníkem plným cihel. Když přijede, zastavuje nám, batohy házíme na korbu a všech nás šest se vtěsná k řidiči a jeho spolujezdci do kabiny. Celou dobu jedeme 15-20 km/h, devadesáti kilometrová cesta do Olgije tedy bude pravděpodobně dlouhá.

A byla ještě delší. Ukázalo se, že za námi jede další kamion, jen bez valníku. „Náš" kamion měl pravděpodobně lepší tažné vlastnosti, druhý lépe brzdil. Tedy jsme na každém kopečku přepojili valník za druhý náklaďák a pod kopcem naopak. Dále jsme měli defekt na jednom z kol valníku, výměnu zvládli takřka rutinně. Když se pár kilometrů před Olgijem ozvala další rána, již nebylo, za co měnit, a tak jsme dojeli doslova krokem.

 

 

 

 

 

FotkyFotky

Lze na celé trase přespávat na chatách, v hotelech či penzionech? ne

Ubytování a jídlo:

Přístup na začátek: Domluva cesty do hor i z hor může být komplikovaná. Nemusí být jednoduché domluvit se na určitém místě, GPS souřadnice řidiči nepomohou a telefonní kontakt je spíš nemožný (pokud nemáte satelitní telefon – v horách není GSM signál). Nejsnazší tedy je využít hlavní cestu z Olgije do Chovdu, která prochází cca 10 kilometrů jižně od pohoří.

Orientační rozpis po dnech:

Odkaz na trasový soubor z GPS: ke stažení

Další možnosti túr v okolí:

Trek přes Altaj – doliny Karagem, Dželo, Atbaži a Taldura

Autor popisu: Vojta Lejsek


02.10.2017,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

RECENZE VYBAVENÍ

... z webu SvetOutdoru.cz