HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Na sněžnicích přes Nízké Tatry a Velkou Fatru

Na sněžnicích přes Nízké Tatry a Velkou Fatru

Teploměr ukazuje mínus 18, venku svítá a obzory viděné odtud, z věže meteorologické stanice na Chopku řůžoví a zlátnou v předtuše vycházejícího slunce. Raději nazouváme mačky, sníh je venku zmrzlý na beton a sněžnice by se tak mohly rychle proměnit v olympijské boby.



Nízké Tatry a Velká Fatra, Slovensko

Název anglicky: Hiking trail over Nízké Tatry and Velká Fatra

Základní trasa: Vernár - sedlo Priehyba - Oravcova - Vyšné Boce - Štefánikova chata - Ďumbier - Chopok - Chabenec - sedlo Ploskej - Nižné Šiprúnské sedlo

Druh treku/túry: 4-6 denní, Výstup na vrchol, Hřebenovka, Vhodné i jako zimní pěší tůra, Vhodné pro sněžnice

Obvyklý počet dní: 5

Délka: 100 km

Vhodné měsíce: II, III

Povolení, poplatky, omezení, zákazy:

Nejvyšší bod: 2043 m

Celkové převýšení: 6500 m

Obtížnost: Mírně náročný

Pohyb po ledovci nebo sněhových polích: ano

Obsahuje horolezecké úseky obtížnosti: nejsou

Potřebné vybavení:

Jedná se o zimní túru, takže základním předpokladem je teplé oblečení. V tomto případě ještě přibalit sněžnice, trekové hůlky s širokými kotoučky a není co řešit. Termoska s horkým čajem taky přijde vhod. Dále pak mačky a kompletní bivakovací výbavu včetně stanu.

Když se psisko vyhříváKdyž se psisko vyhřívá

Nouzové spaníNouzové spaní

Západ slunceZápad slunce

(Autor fotografií: Ivo Petr)

Popis:

Mráz udeří do nosu silou kopnutí koně, ale rychlý postup po zmrzlé krustě sněhových závějí rychle rozproudí krev v žilách. Jsme na cestě již čtvrtý den a čtvrtý den si vychutnáváme plnými doušky neskutečné rozhledy. Obě gigantické vany kotlin Liptova i Pohroní se až po okraj naplnili hustou bílou omáčkou mraků a mlh, z níž jako sněhové atoly ční k nedostižně modrému nebi vrcholy slovenských hor. Snad to byla četba „zálesáckých“ knih J.O.Curwooda, Jacka Londona či J.F.Coopera nebo jen prostá touha toulat se neposkvrněnými bílými hřebeny hor. Tak jako tak to bude již bezmála 20 let, kdy jsem si na podkladě drobného článku v turistické časopise zakoupil dvě do elipsy zatočené bambusové hole – sněžnice. Díky lidové ceně 160 Kč jsem raději zakoupil rovnou tři páry a podělil jimi své přátele. Tak bylo odstartován „zlatý věk“ přechodů slovenských hor, kam směřovaly v drtivé většině naše kroky.

Trocha historie nikoho nezabije

Tento již 12 000 let starý „dopravní prostředek“ byl využíván především v severních oblastech světa. Asijští, grónští a skandinávští lovci dokonale využili rozložení váhy těla do větší plochy při pronásledování zvěře a při kladení pastí. Takto byla snad i překročena Beringova úžina a za domov sněžnic je dnes považována především severní Kanada. Hlavním inspiračním zdrojem při výrobě sněžnic byly zvířecí stopy především bobra či vydry, Huronští indiáni se zase poučili stopami lišky, která využívá ocas jako jakýsi stabilizátor, sněžnice zvané „bears´paw Montagnais“ inspirované medvědími stopami byly zase krátké, ale poměrně široké.

Velikost sněžnic se řídí hmotnosti uživatele, známé kapkovité sněžnice kmene Objiway tak dosahovaly délky až 2 m. Od r.1608 jsou sněžnice objeveny Evropany při obydlování severoamerického kontinentu. Zlatokopové, lovci, ale i obchodníci brzy objevují jejich přednosti, v dobách války o nezávislost (1765 – 1775) jsou využívány armádou při obraně hranic mezi Quebecem a Novou Anglií. V té době nastává skutečná renesance sněžnic. Je vylepšena jejich pružnost a pevnost, původní sobí střeva používaná jako výplet jsou nahrazena dobytčí kůží. Američtí výrobci přicházejí s hliníkovým rámem, který je dnes vytlačován umělými vlákny.Bambusové sněžnice se díky použitému přírodnímu materiálu snad přece jen ze všeho nejvíce blíží prapůvodnímu ideálu.

V nabídce sportovních prodejen se můžeme vedle technicky jistě velmi propracovaných sněžnic světových značek (např. MSR), nepostrádající drapáky do ledu a dalšími finesami (ovšem také za patřičně vysoký obnos), setkat s tradičními dřevěnými či bambusovými sněžnicemi. Ty se vyrábějí prakticky ve dvou základních tvarech – klasické podlouhlé sněžnice Objiway (zvané také tenisové rakety) a oválné širší sněžnice typu Norway. Zatímco první z nich se hodí díky ideálními tvaru ve smyslu chůze (přední části sněžnic perfektně kopírují patu a zapadají do sebe) především do nenáročného nehorského terénu, v druhém případě se můžeme vcelku bez obav pustit i do vysokých hor. Kyčelní klouby si sice budou chvíli zvykat na poněkud širší krok, jakmile však zvládneme techniku chůze, půjde vše jak po másle.Vhodných terénů pro zimní přechody je všude dostatek.

Kritériem č.1 je profil terénu. Hřebenovky využívané běžkaři se pro přechody příliš nehodí. S těmi se ve slovenských horách příliš nesetkáme. Také já jsem kdysi přejížděl na úzkých prknech hřebeny Velké Fatry, Slovenských Beskyd či Nízkých Tater. Vzhledem k délce hřebenů je takřka pravidlem nutnost táhnout s sebou kompletní bivakovací výstroj, což je v případě běžeckých přechodů vždy problém. Náročné sjezdy a stoupání, vyfoukané a zmrzlé vysoko položené hřebeny velmi znepříjemňují pohyb a z jízdy se tak stávají skutečné galeje. Po třetím pádu s plnou polní do hluboké závěje se již člověku ani nechce vstávat. Na sněžnicích takové problémy příliš nehrozí.

V medvědím ráji

Nejkrásnějším terénem pro přechod na sněžnicích pak představuje více jak 100 km dlouhý hřeben Nízkých Tater. Splňuje totiž všechna kritéria – úctyhodnou délku s minimálním kontaktem s civilizací, pestrým profilem se značným převýšením a takřka vždy dostatek sněhu a nádherné výhledy. Při dobré strategii se navíc můžeme na noc vždy dostat do některé z mnoha salaší či útulen, které nabídnou mnohem příjemnější komfort než vymražený stan.>br> Pro celkový přechod pohoří startujeme nejlépe na východním okraji pohoří. Nejkrásnějším výstupem na hřeben je bezesporu trasa z vesnice Vernár přes divukrásnou dolinu Martalúzka. Ještě za tmy kráčíme širokou lesní cestou. Mraz lehce přeskočil dvacítku, tvrdý ujetý sníh vrže pod nohama, na nebi problikává tisíce hvězd. Množství medvědích stop křižujících cestu sice mírně zneklidňuje, ale co naplat.

Jsme v medvědím ráji, oblast Kraľovohoľských Tater se může pochlubit jednou z nejvyšších populací této největší evropské šelmy. Medvěd navíc spí tzv. nepravým zimním spánkem. V praxi to znamená, že se čas od času vyhrabe ze svého brlohu a vydá se sehnat něco na zub. Snad to nebude tentokrát právě naše partička.První slušné závěje v úvodu výstupu do dolinky Martalúzka donutí nazout sněžnice. Není to tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ruce zkřehlé zimou chvíli bojují s řemínky. Při výstupu kolem skalní stěny, kde při normálních podmínkách stékají drobné vodopády – prameny řeky Hnilec, dostihuje údolí slunce. Velmi strmě a …sněžnice-nesněžnice - po pás ve sněhu vystupujeme na plochý otevřený hřeben, který vysílá Kráľova hoľa na sever. Sníh, třebaže je ho zde skutečně dostatek, nádherně drží a tak zakrátko stojíme na vrcholu. Dní, jako je tento, zde nebývá mnoho. Dokonale ostrý a čistý vzduch servíruje doslova nekonečné rozhledy na všechny strany. Teprve teď začíná samotná hřebenovka. Sněhu je sice spousta, je však vyfoukaný a zmrzlý a cesta příjemně ubíhá. Přes táhlý hřeben Stredné hoľe, kolem skalních útvarů vymodelovaných větrem a sněhem do bizarních tvarů až do Ždiarského sedla. Ještě poslední stoupání na nevysokou Andrejcovou a již je tu příjemná dřevěná útulna, náš dnešní cíl. Den sice ještě není zdaleka u konce, ale podobně výhodně situované stavení bychom dále hledali již marně. Do ruda vybarvené podvečerní výhledy na štíty Vysokých Tater jsou excelentní.

Další den nás probouzí vítr a velká oblačnost. Hřebenovka je naštěstí značena dřevěnými tyčemi a je vedena jednoznačně širokou cestou mezi kosodřevinou. Vyhýbáme se pomalu se ztrácejícím stopám po běžkách a před námi je nejprudší pokles v celém hřebeni Nízkých Tater – sedlo Priehyba (1189 m). Sestup je značně prudký, ale díky dobře držícímu sněhu je to velmi rychlý sešup. Naopak stoupání na vrchol Kolesárová, překonávající 500m převýšení již tak rychlé zdaleka není. Počasí se umoudřuje, mraky se v cárech trhají a slunce začíná „hřát“. V následujícím úseku přes Oravcovou a Zadnú hoľu do sedla pod posledním velkým vrcholem východní části Nízkých Tater – Homôlkou je kupodivu opět poset medvědími stopami. Značná nadmořská výška a spíše holý charakter hřebene nebývá totiž v zimě medvědy příliš vyhledáván. Některé tlapy impozantních rozměrů vypadají poměrně čerstvě. S podivnými pocity a se zvýšenou rychlostí prošlapáváme velké sněhové závěje za Homôlkou, obdivujeme rozložitou rozsochu Veľkého boku (1727 m) a kličkujeme lesními porosty nepřehledné oblasti Vrbovice. Míjíme dřevěnou chatku na Ramži a z blízkého Bacúšského sedla se již takřka za tmy spouštíme traverzem do Vyšné Boce. Zde máme svůj seník, který léta využíváme jako nouzového „hotelu“. V noci sice něco velkého obchází stavení, ale únava z nejdelšího a nejnáročnějšího dne je silnější než strach.

Ledové království

Západní část Nízkých Tater nás po pozdním budíčku vítá sice krásným počasím, ale podstatně horšími sněhovými podmínkami. Pouze výstup po Lajštroch (1602 m) je záležitostí pro sněžnice, čím výše stoupáme, tím je sněhu méně a je navíc silně umrzlý. Po krátké pauze v příjemném prostředí Štefánikovy chaty připínáme sněžnice na bágly a ke slovu přicházejí mačky. Rozhledy z nejvyššího vrcholu pohoří – 2043m vysokého Ďumbieru jsou nádherné. Absolutní bezvětří a přijatelný mráz znamená prodloužený „kvas“ na vrcholu. Traverzujeme Chopok a díky příjemnému personálu meteostanice pod Chopkom je rozhodnuto o našem dnešním bivaku. Ráno, jak již bylo uvedeno v úvodu, se hory předvádějí ve své nejkrásnější podobě.

Množství oblačnosti v dolinách však neznamená žádnou inverzní teplotní anomálii. Na hřebeni mrzne až praští, hřeben hor až po vrchol Poľana připomíná dokonale vyleštěné kluziště. V Křížském sedle díky rozcestníku, z něhož vyčuhuje pouze vršek, odhadujeme množství sněhu na dobré 1,5 – 2m. Stoupání na poslední velký vrchol hřebene Chabenec je díky umrzlému sněhu pohodové.Na vrcholu se jakoby mávnutím čarovného proutku situace zcela mění. Západní část hřebene Nízkých Tater je na sníh poměrně skoupá, pouze několik protáhlých sněhových polí zachraňuje statut klasického zimního přechodu. Cesta však velmi rychle ubíhá. Hřeben není příliš členitý a ztráty výšky jsou jen minimální. Z posledního vrcholu - Veľké Chochule již lze obdivovat vysoký a dokonale bílý hřeben Velké Fatry, který se táhne ve zcela opačném směru než Nízké Tatry, tedy od severu na jih.

Přechod ze sedla Donovaly, které od sebe dělí obě pohoří, přes spojovací hřeben Starohorských vrchů je sice možný, celá trasa je však vedena až na několik málo výjimek lesem a neposkytuje pražádné výhledy. Proto z Donoval sjíždíme do vesnice Staré Hory (nocleh v soukromí) a další den sedačkou z Turecké doliny vyrážíme k vrcholu Križná. Tak jako v jiných letech je hlavní hřeben po nejvyšší vrchol pohoří Ostredok vyfoukán až na podklad, vítr je ostrý a ledový a teprve v závětří na salaši pod Kýškami je možno si dopřát první slušný odpočinek. Ploská, poslední vysoký vrchol hlavního hřebene nezůstává své pověsti větrné hory nic dlužná. Viditelnost se snižuje na minimum, hustě sněží. Velmi opatrně scházíme po hladkém východním hřebeni do sedla Ploskej, kde nás čeká v lese ukrytá salaš.

Klondike

Noc byla divoká a neklidná. Napadlo nejměně půl metru čerstvého prašanu. Konečně si naše bambusové kamarádky užijí. Nejprve je nutno obejít skalnatý hrad hrotitého dolomitického vrcholu Čierny kameň. Cesta kupředu jde velmi zvolna, často se musíme střídat v prošlapávání stopy. Pod Kračkovem se vyčasuje a nádherně modrá obloha podtrhuje jiskřivou nádheru kolem nás. Vzhledem k množství sněhu vystupujeme přímo k nejvyššímu vrcholu východního hřebene Rakytovu. Od velkého kříže na vršku nádherný kruhový, ryze horský rozhled přes polovinu Slovenska. V severním Rakytovském sedle se jednomu z nás podaří propadnout dírou ve sněhu až po ramena, což vzbudí ve zbytku mužstva bujaré veselí.

Do večera se podaří s maximálním vypětím prošlapat hřeben až po vojenskou zotavovnu na Smrekovici, kde po domluvě spíme v rozestavěném domku. Příjemný večer na chatě je zakončen zjištěním rekordní venkovní teploty -24ºC. Dokonalý Klondike. Poslední den velkého zimního přechodu je skutečnou pastvou pro oči. Dokonale bílý a ničím neposkvrněný sníh, větve stromů sehnuté až k zemi pod tíhou ledového příkrovu, modrá obloha. Tento úsek hřebenovky je sice veden spíše lesem, přesto se jedná o skvostný zážitek. V Nižném Šiprúnském sedle odbočujeme k lyžařskému středisku Malinné, první nadšenci zde již dokonce projeli běžeckou stopu. Závěrečný „škopek“ na chatě a sjezd vajíčkem lanovky do Hrabova u Ružomberku je tečkou za tímto malým polárním dobrodružstvím.

Praktické informace

Mapy

Edice turistických map VKÚ Harmanec č.123 Nízké Tatry-Kraľova hoľa, č.122 Nízké Tatry – Chopok a č.121 Veľká Fatra (1:50 000)

Vhodná doba pro návštěvu

Únor až březen, leden má velmi krátké dny a jednotlivé etapy nelze do setmění stihnout. Při plánování akce je nutno počítat s velmi nízkými teplotami (až -25ºC), prudkým větrem a sněhovými bouřemi. Při ústupu k hřebene Nízkých Tater scházíme zásadně na jižní stranu hřebene (mnohem kratší doliny, méně lavinózních terénů), na Velké Fatře pak na východ.

Zmrzlá přírodaZmrzlá příroda

Lze na celé trase přespávat na chatách, v hotelech či penzionech? ano

Ubytování a jídlo:

Jídlo: během přechodu Nízkých Tater je možné pouze ve Vyšné Boci (zhruba polovina přechodu) doplnit s rizikem časové ztráty potraviny. Stravování poskytuje chata M.R.Štefánika pod Ďumbierem, zařízení pod Chopkem a potom až v Donovalech. Na hřebeni Velké Fatry stojí pouze jediná chata Pod Borišovom (leží mimo popsanou trasu hřebenovky).

Ubytování: pokud jsme nikdy předtím neabsolvovali obě hřebenovky (třeba i v létě), platí zásada být v předpokládaném místě noclehu nejpozději do třetí hodiny odpoledne. S postupujícím šerem se nám nemusí podařit salaš či boudu nalézt. V případě zbloudění či změně počasí vlastní stan nutný!

Přístup na začátek: Vlakem do Popradu, odtud autobusem do Vernáru. Samozřejmě je možné absolvovat pouze jednotlivé části hřebenů (Vernár – Čertovica, Čertovica- Donovaly apod.)

Orientační rozpis po dnech:

Odkaz na trasový soubor z GPS: ke stažení

Další možnosti túr v okolí:

Přechod Velké Fatry a Nízkých Tater v létě

Autor popisu: Ivo Petr

 


07.12.2017,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ