HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

• TRÉNINK A ZDRAVÍ

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Ztracen v pralese - bloudění na Jamajce

Ztracen v pralese - bloudění na Jamajce

Delší čas jsem pracoval v USA a potřeboval už nutně oddech, když jsem objevil levné letenky na Jamajku. Představa nicnedělání není pro mě, takže jsem si naplánoval zhruba 200 km po svých včetně cesty pralesem.



Nechal jsem se tak trochu inspirovat Kerouackem a trasu Port Royal – Kingston - Blue Mountain Peak (nejvyšší vrchol Jamajky, 2256 m n. m.) – Nine Mile (místo, kde se narodil Bob Marley) – Montego Bay jsem chtěl za 23 dní urazit z větší části pěšky. Nejvíc jsem se těšil do pralesa, který obklopuje Blue Mountain Peak...

Cesta k vrcholu Blue Mountain Peak

Do pralesa mířím třetí den cesty, ačkoliv se mi chlapík, který mě ubytoval, snažil cestu rozmluvit. Nakonec mi vnutil aspoň mačetu. Vzpomínám na něj, když prvních osm hodin cesty trávím prosekáváním husté vegetace. Doslova každý krok je doprovázen seknutím mačety. Něco mi říká, že to možná nebyl dobrý nápad.

Třetí den mi začíná docházet, že jsem se ztratil. Zásoba jídla došla, a navíc jsem při jednom z pádů ztratil mačetu. Nic moc. Instinktivně mířím k hučící říčce, která by mě měla dovést zpět do civilizace a také by u ní mohla být řidší vegetace.

Ze začátku to jde opravdu líp, ale pak se mi do cesty staví jez. Vyrábím z věcí jakýsi plovák a jez překonávám, jenže proud je silnější, než se zdálo. Plovák plave dál a padá vodopádem do pětimetrové hloubky. Zpět už mě jez nepouští a břehy jsou moc prudké. Musím skočit! Ten chlapík s mačetou měl pravdu, když se smíchem říkal: „Tvůj život nebude mít dlouhého trvání“.

Odteď už jen problémy

Dopad je nepovedený, o jeden z kamenů na dně mám rozflákaný loket. Dobrá zpráva je, že mám zase svoje věci. Špatná, že mě čeká další vodopád, tentokrát desetimetrový! Rezignovaně házím věci a skáču za nimi. Vtipné je, že nemám rád ani výšky, ani vodu. Po zápase s druhým vodopádem usínám mátožně na břehu a jsem ve stavu mezi sněním a halucinacemi. Po návratu do reality omotávám kolem krvácejícího loktu kus nějakého listu. Následující tři hodiny sedím na kameni a přemýšlím, co dál. Volím cestu korytem, protože bez mačety to džunglí půjde jen těžko. Po hodině cesty hledám útočiště k přespání, protože se začíná stmívat, a třetí den končím opět v džungli a v houpací síti.

Být v pralese bez mačety znamená mít problémBýt v pralese bez mačety znamená mít problém

Zhruba v půlce dalšího dne opouštím koryto řeky, protože břehy se zdají prostupnější. Za nepochopitelných okolností se ocitám na úzké skalní římse a nemůžu ani dopředu, ani dozadu. Jediná šance jak pokračovat dál spočívá v balancování na římse s přidržováním se kořenů a lián. To není možné se zátěží. Vyhazuju téměř všechno vlhké teplé oblečení a přidávám k tomu i notebook. Extrémní gymnastika trvá asi půl hodiny, ale konečně jsem z toho venku. Na konci dne jsem úplně vyčerpaný a opět vážu hamaku mezi dva stromy. Navíc si uvědomuju, že mluvím sám se sebou, asi mi začíná šplouchat na maják.

Horečka, housenky a halucinace

Ráno mám neskutečný hlad, zoufale trhám jednu z lián, loupu kůru a snažím se ji sníst. Po chvíli žvýkání mě neskutečně začne pálit huba, takže raději všechno vyplivnu. Následující tři dny se podobají jako vejce vejci, neustále jdu po skalnatém břehu pokrytém liánami. Na konci dne vždycky sejdu k řece, abych doplnil vodu. Jedinou změnou je, že šestý den dostávám horečku. V těchto dnech si opakovaně říkám, jestli by nebylo lepší hodit si liánu kolem krku.

Tento článek vyšel v časopise Svět outdooru 3/2014, který byl plný podobných příběhů o přežití.

Sedmý den se na mě přeci jen usměje štěstí, protože slyším hudbu a vidím světla. Pln naděje zjišťuju, že se znovu jedná o pouhé halucinace. Po chvíli krize ze zklamání pokračuju dál, než mi sesuv půdy zablokuje cestu a já musím obcházet obrovskou horu tvořenou zeminou a stromy. Na konci dne mžourám očima na svůj poraněný loket, ve kterém vidím několik hemžících se housenek. Co nejšetrněji se je snažím odstranit a v mezičase ránu prolívám alpou. Ráno vidím, že mi housenky v ráně vykousaly další cestičky. Docela mě ten pohled děsí.

V bujné vegetaci je jednoduché cokoliv přehlédnoutV bujné vegetaci je jednoduché cokoliv přehlédnout

Vysypaný koš jako turistická značka?

Osmý den odpoledne se dostávám opět k řece a vidím v ní odpadky. Modlím se, aby to nebyla další halucinace. Teprve když je držím v ruce, začnu věřit, že je civilizace nedaleko. Jdu po stopách odpadků a potkávám černocha se psem a s oslem. Přijde mi to jako příliš podivná kombinace a bojím se, že jsou to opět jen přeludy. Nejsou! Jenže žádná velká pomoci se nekoná. Mluví nesrozumitelnou řečí, dá mi vajíčkový sendvič a ukáže, kudy mám jít.

Po dvou hodinách mi běží naproti chlap s mačetou. Mává jí nad hlavou, ječí a má ruku i nohu od krve. Nevím, jestli to je únavou nebo statečností, ale jen na něj zírám a čekám, co bude dál. Těsně přede mnou se zastaví a jako mávnutím proutku se mu na tváři rozlije úsměv. Kromě ukázání směru mi ale zase nijak nepomůže. Teprve za další hodinu přichází to, co jsem tolik hledal. Osmého dne večer konečně vidím skutečnou civilizaci v podobě domů.

Žádný „happy end“ se nekoná

Je neuvěřitelné, jak na mě všichni z vysoka kašlou. Mátožně se potloukám uličkami, když konečně zastavuje nějaké auto, vyskakuje z něj mladý kluk a vede mě do obchodu. Tam mi prodávají (nikoliv dávají!) sušenky a džus. Po chvíli volají policii a musím na výslech, kde se mi na prosbu o jídlo dostává odpovědi: „Počkej, kámo!“ Až za dalších pět hodin, vyplněných otázkami typu: „Odkud jsi? Co tu děláš?“ se dostávám do nemocnice, kde trávím následující čtyři dny.

Po propuštění chci využít pozvání mladíka z auta k němu domů. Vracím se proto do vesnice, ve které jsem vyšel z pralesa, a zjišťuju, že se jmenuje Chelsea. Další škodolibý rozmar osudu, protože fandím Arsenalu. Ale pak se konečně dočkám uznání. Lidé na ulici mě poznávají a doslova mi líbají ruce. Gratulují mi se slovy, že loni se v džungli ztratili dva vojáci a ani pomocí vrtulníků je nenašli. Jó, vždycky jsem si myslel, že jsem superman, ale docenili to až tady na Jamajce.


01.02.2015, Jan Haráč


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů