HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

• TRÉNINK A ZDRAVÍ

ZAJÍMAVÉ VYBAVENÍ

↓NEJNOVĚJŠÍ DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY↓

Táboření a bivakování v horách

Táboření ve volné přírodě je pro někoho zábava a koníček, pro jiného nutné zlo. Stejně jako mnoho jiných činností má i táboření své zákonitosti. Češi jsou národ trempů a módní vlnu backpakingu předběhli minimálně o osmdesát let. Skoro každý byl s kamarády na vandru nebo alespoň na dětském táboře.




 


Základní zásady tábornictví tak v určité míře zná téměř každý. Vzhledem k velkým možnostem cestování se však dnes dostaneme na podstatně nebezpečnější a drsnější místa, než je naše přívětivá česká kotlina či o něco málo divočejší slovenské hory.

 

 

I ve čtyřtisícové výšce lze nejenom tábořit, ale i žít

 

 

I ve čtyřtisícové výšce lze nejenom tábořit, ale i žít. (foto: Tomáš Frank)

Přenocování v terénu můžeme rozdělit podle doby trvání, a podle toho, zda s tábořením počítáme a máme s sebou potřebné vybavení, nebo jsme-li donuceni přenocovat nouzově.

Při krátkodobém táboření nás bude zajímat hlavně bezpečnost. Budeme-li se na určitém místě zdržovat delší dobu, vzroste důležitost dalších faktorů, typickým příkladem je base camp ve velkých horách nebo tábor výzkumné (např. přírodovědné) expedice, který se stane naším domovem i na několik měsíců. Strávit na špatně vybraném místě dva větrné měsíce, když o dvě stě metrů dál je bezpečné a závětrné místo, by bylo možno označit za poněkud neprozíravé.

Výběr tábořiště

Na prvním místě je bezpečnost. Bez jakýchkoliv debat a námitek. Tábořiště může být ošklivé, málo pohodlné, daleko od zdroje vody. Hlavně že je bezpečné.

Nebezpečí je celá řada a fakt, že na daném místě už někdo tábořil, neznamená, že se jedná o místo bezpečné. Výjimku mohou tvořit místní obyvatelé, kteří znají dané území a sledují je po několik generací, tedy vědí, kde se utábořit s minimálním rizikem. Taková místa však bohužel často bývají zaneřáděná odpadky nebo trusem domorodci chovaného dobytka.

Na co si dávat pozor při výběru tábořiště. Stromy sice poskytují blahodárný stín, ale po dešti z nich ještě víc než dvě hodiny kape. Hlavním nebezpečím jsou však suché větve. Dokud nefouká vítr, je vše v pořádku a ani vás nenapadne podívat se nad hlavu. Každý si asi dokáže představit, co udělá dvacetikilová větev, když dopadne na stan z výšky dvaceti metrů, nemluvě o vyvráceném stromu. Ve vzrostlém bukovém lese je na zemi popadaných větví (i zdravých) víc než dost, proto je dobré se nad tímto varováním zamyslet. Ve vyprahlém buši vás zase může zaskočit lesní požár, na volném, kamenitém prostranství se možnost přežití mírně zvyšuje.

Velmi lákavými a v horských oblastech často jedinými rovnými místy jsou štěrkové náspy (štěrkové terasy) na březích řek a v řečišti. Pohodu a romantiku u ohníčku z naplaveného dřeva může nad ránem vystřídat útěk před rozbouřenou řekou. Vydatný přívalový déšť (na horách nic neobvyklého) může během krátké doby zněkolikanásobit průtok a místo potůčku je tu rázem živel ničící vše, co mu stojí v cestě. V lepším případě přijdete jen o věci.

 

Pošmourné ráno na ledovcové moréně

Pošmourné ráno na ledovcové moréně. Tábor je zbudovaný mimo samotný ledovec, pohodě napomáhají vyskládané kamenné zídky kryjící jej před nápory větru. (foto: Tomáš Frank)

 

Podobně záludné jsou pláže na březích moří a velkých jezer. Nemusí se jednat o tsunami. Skočný nebo bouřlivý příliv je jev mnohem častější. Jednu dvě noci nemusíme mít strach, ale během měsíce může přijít bouřka. U velkých jezer je mnohdy k vidění kameny obitá kůra stromů, které stojí více než dvacet metrů od břehu jezera.

Samostatnou kapitolu tvoří laviny. Z hlediska postiženého je lhostejné, zda se jednalo o lavinu sněhovou, ledovou či kamennou - muru. Místo bylo vybráno špatně. Typickým místem, kam velmi často padají ledové laviny, je sedlo Garanta mezi vrcholy Huascaránu v Jižní Americe v oblasti Cordillera Blanca. Z vrcholu Huascaránu se rovněž utrhla obrovská ledová lavina, která v roce 1970 zničila městečko Yungay a velkou část údolí řeky Santa. Mnohem menší postranní lavina zasáhla tábor českých horolezců, kde všichni zahynuli. Velká pásemná pohoří jsou, díky kombinaci seismické aktivity, velkého výškového gradientu a velkého zalednění, místy, kde laviny všech typů padají velmi často (z geologického hlediska pořád).

 

Stan v zimních horách

Stan v zimních horách musí být schopný především odolávat nepřízni a počasí. (foto: Tomáš Frank)

 

Při výběru tábořiště je tedy třeba vždy promýšlet, jaké nebezpečí nám visí nad hlavou; utábořit se na měsíc pod jezerem, jehož hráz tvoří stará kamenná lavina, nepatří mezi nejlepší nápady. Velká lavina může vyběhnout i značně vysoko do protisvahu, nebo přeskočit nižší hřeben. Jako v mnoha dalších oblastech naší činnosti, i v horolezectví se snažíme riziko minimalizovat, je tedy pak už na každém, aby zvážil, která rizika jsou ještě přijatelná. Varováním každému by měly být čerstvé kameny a nánosy bahna a suti, olámané stromy atd. Těžko však budeme brát do úvahy katastrofu obrovských rozměrů, která se může opakovat jednou za sto let. To bychom museli zůstat doma.

Na ledovci, kromě padajících seraků, ohrožují člověka trhliny. Místo na postupový tábor logicky vybíráme v místě, kde je ledovec kompaktní, resp. není tak strašně rozlámán jako jinde. Po příchodu na místo tábora, prosondujeme cepínem a podupáváním, zda pod námi nejsou trhliny. Bezpečnou oblast označíme (třeba sněhovými kvádry). A určíme místo, kam budeme chodit na záchod. Přílišný ostych a hledání soukromí by také mohlo skončit na dně trhliny.

V relativně ploché krajině není optimální tábořit na široko daleko nejvyšším místě. V takovém případě hrozí zasažení bleskem. Je na místě si uvědomit, že bouřky v horách vznikají několikanásobně častěji než v údolích, výrazně se tedy zvyšuje nebezpečí zasažení bleskem. Bouřky rovněž obvykle provází náhlé přívalové deště nebo průtrže mračen. I to je důvod, proč v horách nevyhledáváme k táboření ani výrazné vyvýšeniny, ani případná koryta příležitostných toků.

Táboření mohou velmi zkomplikovat divoká zvířata. Pro tento účel je dělíme na zvířata, která nám nic neudělají a ani nás neobtěžují (rádi je pozorujeme, fotíme, plašíme, případně krmíme), na ta, která nás sice nemohou zabít, ale zato nám znepříjemňují život (byť se jedná pouze o nižší živočišné druhy, jako třeba hmyz), a na ta, jež nás zabít mohou (bez ohledu na jejich třídu a řád - těm se snažíme vyhnout nebo je fotíme z bezpečné vzdálenosti a hlavně neprovokujeme). Mimochodem právě k zvířatům, která nás mohou zabít, patří často i zmíněný hmyz přenášející řadu nepříjemných a potenciálně smrtelných onemocnění (žlutá zimnice, malárie, limská borelióza, klíšťová encefalitida a další). Ochrání nás moskytiéra a repelent. Jsou rovněž zvířata, která nás mohou ušlapat (splašené stádo krav nebo koní, buvoli, sloni - divocí sloni žijí v některých asijských zemích a tvoří si v džungli síť cest, které mohou působit jako jediný volný prostor pro tábořiště). Není také dobré tábořit na zvířecí stezce vedoucí k vodě.

Je rovněž na místě si uvědomit, že pro některá zvířata můžeme představovat zpestření jídelníčku anebo nás mohou považovat za hrozbu a zaútočí. Asi nejpravděpodobnější bude setkání s medvědem. I z blízkého Slovenska je známa řada případů, kdy medvěd napadl turistu. Setkání můžeme rozdělit do dvou kategorií. Medvěd buď hledá potravu a přilákán vůní naší potravy začne plenit tábor, nebo ho překvapíme ve špatně přehledném terénu. Pokud medvěda překvapíme a jsme blíž, než je útočná vzdálenost (zvíře si myslí, že jsme příliš blízko a nestihne utéct, a proto zaútočí), nebo se jedná o medvědici s medvíďaty, zvíře zaútočí v pocitu ohrožení potomstva. Snažíme se proto pomalu pozpátku vytratit. Pokud však už medvěd zaútočí, doporučuje se lehnout si na zem stočený do klubíčka. Medvěda, který se blíží k táboru, se můžeme pokusit zahnat ohněm a rámusem. Základem je prevence. V místech, kde jsou medvědi, neskladujeme potraviny ve stanu, ale zavěsíme je na lanko napnuté mezi dva stromy alespoň šest metrů vysoko nad zemí, několik set metrů od tábora. V USA mají v národních parcích speciální protimedvědí boxy na jídlo. Vaříme jinde než máme postavený stan. Odpadky zakopáme. Medvědy nekrmíme, s medvíďaty si nehrajeme a při focení udržujeme odstup. Pokud musíme používat medvědí chodníčky, zdaleka na svoji přítomnost hlukem upozorňujeme (hlasitý zpěv, plechovka naplněná oblázky, v oblastech s větším výskytem medvědů se běžně používají rolničky na kotnících). Mezi obtížná a kousavá zvířata patří i opice a toulaví psi. Naopak se nemusíte obávat, že vás zákeřně přepadne vlk.

Největším nebezpečím je nakažení vzteklinou. Pokud ji nemůžete vyloučit, vždy postupujete, jako kdyby zvíře bylo infikované.

Hadi, štíři, pavouci jsou často velmi jedovatí a mohou použít náš spacák či stan jako úkryt. Stan proto necháváme zapnutý, spacák sbalený, boty a oblečení, které jsme nechali volně ležet, opatrně protřepeme než jej začneme používat. Rovněž se vždy vyplatí v táboře a jeho blízkém okolí posekat a ušlapat trávu a všechny věci nechávat pověšené.

Na naší planetě je řada míst, kde pro nás největší riziko představují lidé. Po několikaleté válce je mezi lidmi mnoho zbraní a turista nebo horolezec i v těch nejošuntělejších hadrech je viditelně několik příjmových tříd nad místním obyvatelstvem, a má tedy mnoho věcí, o které případný lupič může stát (dovolte osobní poznámku: Sám jsem na Kavkaze zažil ozbrojené přepadení, kromě kompletní horolezecké výstroje a výzbroje jsem byl vysvlečen i ze špinavých roztrhaných šusťáků, které bych po návratu stejně vyhodil. Nevěřil bych, že by pro někoho mohly mít cenu... Tváří tvář šesti útočným puškám se člověk chová maximálně pokorně, spolupracuje a modlí se, aby nebyl zastřelen). V potenciálně nebezpečné oblasti se snažíme tábořiště co možná nejvíce maskovat anebo naopak tábořit v blízkosti kasáren nebo policejní stanice. V některých zemích lze k ochraně lidí a tábora najmout místní ozbrojence.

Jakmile máme při výběru tábořiště vyřešenu základní otázku bezpečnosti, uvažujeme nad dalšími kritérii.

Pro tábor je ideální rovné a suché místo chráněné před větrem, orientované k jihovýchodu, přes poledne pokud možno ve stínu.

Místo by mělo být suché i v případě, že začne pršet. Jezírko, z něhož koukají různobarevné ostrůvky stanů, nebývá důvodem k dobré náladě.

 

Tábor v ledovcovém údolí ve výšce 2.900 m.n.m.

Tábor v ledovcovém údolí ve výšce 2.900 m.n.m.. Místo je s přihlédnutím ke všem okolnostem zvoleno jako jedno z mála možných, přestože je tábor značně odkrytý. Typický tábor vybudovaný „za pochodu“. (foto: Tomáš Frank)

 

Dobrým místem bývá například menší postranní travnaté údolí. Pokud není místo rovné, nebo jsme nuceni tábořit až na ledovci, stavíme plošinky z kamenů. Tuto činnost se vyplatí provádět pečlivě, časová úspora se může vymstít v podobě nepohodlně strávené noci, otlaků či zablokovaných obratlů.

Táboříme-li na jednom místě delší dobu, vzrůstá důležitost zdroje vody. I vysoko v horách se snažíme budovat tábor blízko zdroje tekoucí vody. Úspora času a paliva je enormní. Roztápíme-li led, nebo v horším případě sníh, vzrůstá spotřeba paliva minimálně na trojnásobek.

Zdroj vody se snažíme maximálně chránit. Latrínu a odpadní jámu budujeme aspoň sto metrů po proudu. Pokud stavíme tábor na jednu noc a není nás mnoho, je latrína zbytečná (i v tomto případě je však na místě vymezit prostor pro konání potřeby). Při velkém množství lidí a dlouhodobém pobytu se z latríny stává nezbytnost, nejen z estetických, ale hlavně z hygienických důvodů.

 

„Alpbáza“ – alpinistická základna

„Alpbáza“ – alpinistická základna; obvykle dobře vybavený chatičkový kemp či chata ve vysokopoložených horských údolích bývá v horách bývalého sovětského impéria obvyklým základním táborem pro veškeré horské podniky v širém okolí. (foto: Tomáš Frank)

 

Pokud nemáme velký společný stan, který bude sloužit jako kuchyň (často dobře poslouží plachta třikrát čtyři metry, pro větší skupinu i větších rozměrů, která neváží ani celý kilogram, je skladná a levná), postavíme alespoň zástěny na vaření. Většinou najdeme dostatek kamenů i na sedátka. Ochrana před větrem nám také ušetří spoustu paliva. I slabý vánek velmi snižuje výkon vařiče a odvádí cenné teplo.

Estetická stránka nastupuje jako poslední. Hezké tábořiště není nezbytně nutné, přispívá však k dobré náladě a psychické pohodě.

Bivakování

Bivakováním rozumíme přenocování v terénu bez dostatečného komfortu. Často bývá bráno jako synonymum pro nouzové přenocování. Ne každý bivak však musí být nouzový. Při provozování horolezectví s bivaky většinou počítáme i s několika za sebou a jsme na ně připraveni. Nemělo by se nám stát, že se ocitneme v terénu s úplně holýma rukama. To je chyba, která nás může stát život. Obyčejný bivakovací vak váží tři sta gramů a ochrání nás před větrem a deštěm. Izofólie je ještě lehčí a skladnější. Měli bychom ji mít stále při sobě v kapse u bundy nebo v helmě.

 

Kamenné tatranské bivaky

Kamenné tatranské bivaky dnes většinou slouží pouze jako přechodné útočiště při náhlém zvratu počasí (foto: Tomáš Frank)

 

Vlastní obtížnost bivaku závisí na vnějších podmínkách, ale i na schopnostech a připravenosti konkrétní osoby. Velmi důležitá je nejen fyzická kondice a odolnost, ale i odolnost psychická.

Zabivakovat se rozhodneme včas. Snažit se předhonit tmu nemá cenu, výsledkem bude nepohodlný bivak ve smyčkách. Rozumný předstih nám dovolí vybrat si v rámci možností optimální místo.

Důvodů k zabivakování může být několik:

  • silný vítr neumožňující bezpečný pohyb
  • zhoršená viditelnost ve složitém a nebezpečném terénu (mlha, tma, sněžení)
  • bouřka
  • nutnost projít dané místo v určitou dobu, kdy jsou optimální podmínky a  minimální riziko (brodění ledovcové řeky brzy po ránu než se rozvodní, přechod lavinového svahu, úsek padajícího kamení apod.)
  • úraz

Podobně jako u standardního táboření je na prvním místě zajištění bezpečnosti.

V lezeckém terénu to znamená hlavně bezpečný štand, mimo dráhu padajících kamenů. Musíme-li bivakovat ve žlebu, snažíme se vytraverzovat stranou, na příhodnou plošinu nebo polici. Za bouřky se žlebem povalí voda, která strhává volné kameny.

Místo bivaku by mělo být co nejvíce chráněné před nepřízní počasí, zvlášť pokud nemáme alespoň základní nouzové vybavení. Dobře poslouží jeskyně, převisy nebo vhloubení. V případě bouřky je však třeba si právě na tato místa dát pozor, neboť nejsou bezpečná. Blesk běží po vlhkém povrchu skály a může si přes naše tělo zkrátit cestu.

Pokud nás zastihne vichřice v létě na ledovci (malá vrstva sněhu nám nedovolí zakopat se), je jednou z mála možností najít mělčí trhlinu a slanit do ní.

V zimě může být situace paradoxně výhodnější. Dostatek sněhu nám umožní vykopat záhrab, nebo si postavit iglú. Sníh je díky vysokému obsahu vzduchu výborný izolant. Přítomnost vzduchu je sice na obtíž, když se pokoušíme navařit z prašanu dostatek vody, ale v případě, že venku zuří vichřice, to je pravé požehnání. V záhrabu nebo iglú je o poznání tepleji než venku. Pomocí svíčky nebo vařiče snadno dosáhneme teploty lehce nad nulou.

Pohodlí závisí na množství a kvalitě sněhu. Pokud bojujeme z posledních sil o život, vyhrabeme si jen ten nejnutnější „hrobeček" (samozřejmě v přeneseném slova smyslu). Nacházíme-li se pod hranicí lesa, můžeme využít prostor pod přesahujícími větvemi stromů.

Když je málo sněhu můžeme kombinovat lyže, hůlky, větve, sníh a pončo nebo žďárák.

 

Sněhový záhrab

V zimě bývá sněhový záhrab často nejvhodnějším řešením. (foto: Tomáš Frank)

 

V dostatečně velké závěji vykopeme záhrab. Prostorný záhrab je překvapivě pohodlný. Oproti stanu disponuje řadou výhod. Jednou z největších výhod je obrovská odolnost proti větru a menším lavinkám. První dvě až tři noci je i podstatně sušší než stan. Sníh je silně hydroskopický a pohltí veškerou vodní páru, kterou vydýcháme a vytvoříme při vaření (i když je pravdou, že toto tvrzení je pravdivé až tehdy, když je teplota dostatečně pod bodem mrazu). Ve stanu s neprodyšným tropikem na nás od začátku opadává jinovatka z vysrážené páry. Časem se sice v záhrabu vytvoří tenká zmrzlá vrstvička a začne trochu kapat, ale oškrábáním této vrstvičky a ohlazením stropu tomu snadno zabráníme. Nezanedbatelnou výhodou je ranní rychlost balení, nemusíme bourat stan, a navíc se máme v případě problémů při dalším postupu kam vrátit.

Nevýhodou záhrabů oproti stanům je poněkud delší doba stavby, ale i stan musíme zakopat, nebo kolem něj postavit zeď proti větru, takže rozdíl není velký. Hlavní nevýhodou je závislost na dobrých sněhových podmínkách.

Nejrychlejším a nejekonomičtějším způsobem stavby je vylamování nebo vyřezávání celých kvádrů. To předpokládá jednu zásadní věc - lopatu. Kdo byl okolnostmi donucen vykopat byť malý záhrab holýma rukama nebo cepínem, dobře ví, že je to neobyčejně náročná práce. Malá lopata uhelka upravená tak, aby se dala přidělat na cepín, práci neskutečně usnadní. Vzhledem k tomu, že s sebou vždy při pohybu v zimních horách máme mít lavinovou výbavu, jejíž součástí je lopata, neměl by být s vykopáním záhrabu žádný problém. Ve dvojici se osvědčila kombinace menší „lavinové" lopatky a velké uhelky na cepínu. Malá lopata kope a zvětšuje záhrab, velká transportuje materiál ven.

Další, avšak výrazně nejméně operativní možností, je stavba iglú. Jeho nevýhodou je velká časová náročnost a potřeba kvalitního sněhu na kvádry. Výsledkem je prostorné, suché a pohodlné obydlí. Stavbu zahájíme udusáním sněhu v místě budoucí podlahy, přibližně čtyři metry v průměru. Vyřezáváme kvádry o rozměrech cca 50krát 40krát 20 centimetrů, nejedná se o přesný kvádr ale o lichoběžník, což umožňuje postupné „zavalení" klenby. Postupujeme spirálovou metodou (viz obr. 499).

Kvádry klademe s mírným přesahem nakloněné dovnitř. Posledních několik kvádrů bude možná potřeba podepřít, dobře poslouží záda dvou nebo tří kolegů. Jako vchod slouží tunel, velký pouze na prolezení po čtyřech, který zároveň zabezpečuje, že do stavby neproniká vítr a sníh. U všech sněhových přístřeší je životně nutný ventilační otvor.

Stav nouze

S tábořením a bivakováním, ale hlavně s nouzovými bivaky velmi často souvisí stav nouze. Pohled na rozvodněnou řeku bořící most, na lavinu zasypávají náš tábor, na batoh s vybavením mizící ve víru ledovcové řeky a podobné situace, které si jistě každý dokáže představit a domyslet, mohou vyústit v boj o holé přežití. Jsme několik dní pochodu od nejbližší chalupy a máme takříkajíc (někdy doslova) holé ruce. Ať už se stalo cokoliv, je třeba vždy zajistit dobrou tepelnou pohodu, pití a jídlo.

Posloupnost zmiňovaných potřeb je jasná a logická. V případě, že očekáváme pátrací akci, předřadíme signalizaci jiným potřebám tak, abychom neohrozili zdraví a život svůj či ostatních. Na podchlazení umřeme podstatně rychleji než na dehydrataci, a bez jídla vydržíme několikanásobně déle než bez vody. V případě jakékoli mimořádné situace, která může vést ke stavu nouze, je třeba zachovat chladnou hlavu a racionální myšlení. Nepropadnout panice!

Analýza situace, plán a silná vůle jsou faktory, které rozhodují o přežití. Správný odhad situace je snazší, máme-li s obdobnou situací zkušenost. Včasné zabivakování, rozhodnutí o postavení dlouhodobějšího úkrytu, včasný ústup ze stěny, správná doba pro pokus o překonání vodního toku apod. nám později ušetří spoustu starostí. Pokud zkušenostmi neoplýváme, snažíme se o oblasti, do které vyrážíme, zjistit maximum informací doma, což nám pomůže vybrat vhodnou výzbroj a výstroj, vymyslet ústupovou trasu, plán pro případ nouze.

1. Tepelná pohoda: Člověk, živočich teplokrevný, je schopen svou tělesnou teplotu regulovat. Tato schopnost má však své meze. Pokud se okolní teplota výrazně liší od normální teploty lidského těla a tělo není chráněno žádnou izolační vrstvou, dojde buď k přehřátí nebo k podchlazení. Oba tyto stavy jsou provázeny dalšími zraněními - popáleninami nebo omrzlinami. O těchto poraněních jste již byli informováni v kapitole 5.1.6 Zdravověda a první pomoc.

Jsme-li promočeni až na kůži, stojíme po pás v ledové vodě, sedíme na studené skále anebo jsme vystaveni účinkům vichřice, ztrácíme teplo. Teplem si nemůžeme dovolit plýtvat, nebo zemřeme (v případě proboření do ledové vody zemřeme velmi, opravdu velmi rychle). Ocitneme-li se v podobné situaci, snažíme se co nejrychleji dostat postiženého z vody, vyždímat oblečení, zamezit co nejrychleji ztrátám tepla a najít úkryt. Skalní převis, husté mlází, vyvrácený strom, vrak letadla atd. nás ochrání před účinky větru a více či méně před účinky deště. Není-li v okolí nic, co by mohlo posloužit jako nouzový úkryt, musíme si postavit úkryt vlastní, ale to už je běh na trochu delší trať.

Pokud nemáme dostatečné oblečení, spacák a další vybavení, snažíme se využít živočišné teplo svých spolunocležníků a je-li to možné, rozděláme oheň. Dobrým trikem je udržovat přes den oheň na velkém chráněném kameni nebo pod převisem.

K večeru oheň rozhrnout stranou na dvě ohniště, vymést žhavé uhlíky a na vyhřátém místě strávit noc. Je třeba dávat pozor na oheň a vzplanutí oděvu. Tato strategie nás může udržet naživu, i když bude okolní teplota velmi nízká.

2. Zajištění tekutin: Voda je jedna ze základních podmínek k přežití. Dospělý a zdravý člověk v optimální kondici za teploty okolo 20 °C spotřebuje cca 2,5 l vody denně. Jakmile stoupne okolní teplota, začneme se intenzivně pohybovat nebo jsme vystaveni suchému vzduchu a větru, spotřeba vody se několikanásobně zvýší. Dalším výrazným faktorem ovlivňujícím ztráty vody může být nemoc, při průjmových onemocněních odchází z těla značné množství vody. Pokud delší dobu nedoplňujeme tekutiny, nastupuje dehydratace, snížení výkonu, únava, bezvědomí a ve výsledku smrt. V horách většinou není hledání vody velký problém. Tavná voda z ledovce či sněhových polí nás zásobí dostatečně. Je dobré si uvědomit, že potůček, který odpoledne vidíme na povrchu ledovce, pravděpodobně po poklesu teplot brzo ráno či večer nepoteče. Zvlášť v případech, kdy máme málo paliva, se snažíme nabrat vodu do zásoby nebo aspoň vysekat či jinak vytvořit malý rezervoár. V nižších partiích údolí si musíme dávat pozor na kontaminaci vody zvěří a člověkem. Nejsme-li si jisti její kvalitou, vodu desinfikujeme. Samotné převaření většinou nestačí, některé mikroorganismy vydrží i delší var, a navíc se ve vyšší nadmořské výšce vaří při nižší teplotě, která nemusí pro jejich likvidaci postačovat.

V některých oblastech (horské pouště, suché náhorní plošiny, krasové oblasti apod.) může být voda opravdu vzácná. Snažíme se buď vytvořit si zásoby před vstupem do takovýchto oblastí, nebo se můžeme pokusit o získání vody z vegetace či povrchu kondenzací. Voda se také dá ve formě rosy stírat z kamenů a skal, pomocí části oblečení nebo houbičky na mytí. Ztrátám vody zamezíme pomalým pohybem, oděvem chránícím nás před slunečním zářením, pohybem v noci, dovolí-li to bezpečnost. Je-li nedostatek vody kritický, nepohybujeme se, nejíme (na trávení spotřebováváme mnoho vody), za žádných okolností nepijeme alkohol a nekouříme.

3. Zajištění potravy: Bez jídla vydrží zdravý člověk řádově týdny. Delší hladovění se pochopitelně projeví na výkonu i zdraví. Po nějakém čase bez potravy začne tělo zpracovávat samo sebe, člověk hubne, ztrácí výkonnost, klesá schopnost soustředění. Krátkodobý nedostatek jídla a hlad s tím spojený je záležitost spíše psychická než fyzická. Právě krátkodobý nedostatek jídla se nás bude týkat nejpravděpodobněji. Stačí, když nás v horách odřízne rozvodněná řeka. První den zcela bez jídla se na výkonu neprojeví vůbec. Další dny se výkon snižuje, ale nijak rapidně.

Celá problematika je ovšem mnohem složitější. Doba přežití a schopnost podávat požadovaný výkon závisí na konkrétním jedinci. Na jeho věku, pohlaví, váze, celkové tělesné kondici a na dalších faktorech. Většina z nás si s sebou nosí několik kilo až desítek kilo zásobního tuku, což je zásoba na velmi dlouhou dobu. Naši předci a ještě v nedávné době inuité, dokázali díky těmto zásobám přežívat v době, kdy se lov nedařil či nebyl možný.

V případě, že musíme vydržet bez jídla delší dobu, snažíme se minimalizovat ztráty energie. Drahocennou energii ztrácíme zejména výrobou tepla a nehospodárným pohybem. V nejkrajnějším případě je třeba ulehnout, dostatečně zabezpečen proti ztrátám tepla, a čekat na pomoc zvenčí. Toto platí zejména, jsme-li poraněni a nejsme schopni pohybu.

Pokud uvízneme bez potravy na pustém místě, není ještě vše ztraceno. I vysoko v horách se dají nalézt rostliny a živočichové, kteří nás mohou od hladu zachránit. Sběr potravy či případný lov musí být hospodárný a musíme mít dostatečné zkušenosti a vybavení. Lov a sběr potravy jsou témata přesahující rámec této publikace. Na toto téma bylo napsáno mnoho více či méně kvalitních publikací.

Před cestou do zvláště odlehlých končin, kde reálně hrozí nebezpečí být odkázán jen na přírodní zdroje, je dobré předem prostudovat místní faunu a flóru a zvyky místních obyvatel. Obecně platí radši sbírat než lovit. Lov je záležitost nebezpečná a vyčerpávající. Zvlášť pokusy o ulovení velkých zvířat bez zkušeností a vybavení jsou nejkratší cestou, jak se zařadit na začátek potravního řetězce.

Zároveň v každém případě platí zásada: Nejíst nic, co neznám! Zejména ne houby. Pohybovat se s rozvahou, nepouštět se do megalomanských akcí. Je-li k dispozici dostatek vody, je dobré pít aspoň čaje z místních bylin (opět platí pouze z těch, které znám). Bylinný čaj nám dodá teplo, vitamíny a některé stopové prvky. Vždy se snažit zamezit ztrátám tepla dostatečným oblečením.

Poslední rada se týká návratu do normálního stravovacího režimu. Po dlouhodobém hladovění si organismus musí na potravu přivykat postupně a nejlépe pod lékařským dozorem. I krátkodobý půst a následná zvýšená dávka masité potravy nepovede k ukojení hladu, ale spíše k žaludečnímu kataru.

Stav nouze obvykle úzce souvisí s problematikou přivolání pomoci a komunikace se záchrannou službou, o které se více píše v první části této kapitoly (5.1.2 Základy horské záchrany; Signalizace v nouzi).

 

Autor textu: Jan Boček

Autor ilustrací: Jakub Leníček

(© Frank, T., Kublák, T. a kol., Horolezecká abeceda, Nakladatelství Epocha, Praha, 2007, ISBN: 978-80-87027-35-6)

Ukázka z knihy HOROLEZECKÁ ABECEDA, část 5.3 Orientace, táboření a bivaky, kapitoly 5.3.2 Táboření a bivakování v horách.

Informace: www.epocha.cz, www.horolezeckaabeceda.cz,

tomas.frank (a) horolezeckaabeceda.cz


24.09.2008, Tomáš Frank


Diskuse


No ja sem nikdy na tabore nebyljako dite
31. 10. 2014, 18:42:29
No jako bezdomovec ve volne prirode spat
01. 11. 2014, 00:33:55

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze